V rámci doplňkového programu třídenních závodů Třemošná 2019 se uskutečnil závod ve SMIKu, při němž bylo poprvé použito bezkontaktní ražení. Svoji premiéru jsem si odbyl i já – poprvé jsem si vyzkoušel SMIK v roli závodníka.

Statistiky historie SMIKu mi pomohly spočítat, že jako pořadatel jsem se zúčastnil už 29 závodů ve SMIKu. Z toho celkem 21x jsem zároveň stavěl trať a myslím 26x migroval po lese s kontrolami. Reálná šance zaběhnout si SMIK jako běžný závodník přišla ale až teď. A protože zároveň bylo avizováno několik novinek, měl jsem o důvod k účasti více.

Třídenní orienťácké závody Třemošná 2019 pořádal v termínu 5. – 7. července oddíl OK Lokomotiva Plzeň. Výprava z Plzně jezdí na podzimní SMIK pravidelně od roku 2004 a stavitelem trati byl dvojnásobný a zároveň aktuální mistr světa ve SMIKu Jirka Valeš, takže zkušeností ze závodnického pohledu měli pořadatelé víc než dost.

Zakomponovat účast na SMIKu do mého programu bylo z jednoho pohledu jednoduché – třídenní v Třemošné se konaly jen 7 km od centra 5denních MTBO závodů v Plzni, jejichž etap jsem se od pátku do neděle účastnil. S tím, že v sobotu nastoupím na start SMIKu po více než hodinovém MTBO middle (kde jsem nakonec strávil na trati přes 70 minut a dojel do cíle méně než 3,5 h před startem SMIKu) a že za SMIK v neděli zaplatím horším výsledkem na longu, jsem se srovnal bez problému. Ale i tak se nad mojí účastí vznášel do poslední chvíle otazník – SMIK se konal přesně týden před plánovaným termínem porodu, takže i na etapy MTBO jsem jezdil každý den z Prahy na otočku s určitou pravděpodobností, že další den už nepřijdu. Naštěstí Eva měla k mému závodění pochopení a narodila se až pár dní poté ve středu.

SMIK byl vypsán jako závod na zkrácené trati, tedy s limitem 45 minut. Že se můžeme těšit na ještě více novinek, než bylo patrné z rozpisu, nejlépe ukazují informace zkopírované z pokynů:

Pro vložený závod SMIK bude použito také elektronické ražení SportIdent Air+ (SIAC).
Kontroly v lese nebudou fyzicky migrovat. V jízdním řádu bude uveden navíc i kód kontroly pro každou variantu kontroly. Průchod kontroly dle jízdního řádu bude vyhodnocen vyčtením čipu v cíli (tzn. to že vám krabička v lese pípne, neznamená, že jste ve správný čas na správném místě, kontrolujte hodinky a jízdní řád (tolerance 5 s).

Jak je vidět z jízdního řádu, lišil se oproti dosavadním SMIKům i v tom, že v každá kontrola se v každém čase dala orazit na některém ze stanovišť. Tedy že chyběly intervaly, kdy se kontrola přesouvá a body za ni získat nejdou.

Před startem jsem z různých úst slýchal, že bych měl být favoritem závodu, když SMIK pravidelně stavím. Já si to nemyslel, pohled stavitele je úplně jiný a zkušenost ze strany závodníka mi chyběla. Navíc proč by měl v orienťáckém závodě vyhrávat někdo, kdo aktuálně není ani registrovaným běžcem a za poslední 4 sezóny odběhl jediný závod. O naběhaných kilometrech v prvních 3 měsících letošního roku jsem sice říkal, že jich mám nejvíc od roku 1998, kdy jsem jako nadějný junior trochu běhal i v zimě. Ovšem na tento rekord stačilo jen necelých 30 km. Navíc zpravidla tempem šneka v rámci pomalého rozhýbávání po hnusné neuroborelióze ze závěru loňského roku. Tehdy mi ještě zdraví nedovolilo jezdit na kole a běhat se dalo. Od května jsem už neběhal vůbec. I když to bylo způsobeno hlavně tím, že už jsem mohl jezdit o trochu víc na kole, pořád jsem byl po nemoci v horší kondici než obvykle. Orienťácký dres (model 90. léta 20. století) jsem musel hledat schovaný u rodičů, buzolu jsem nenašel a musel si ji půjčit.

Po obdržení mapy jsem měl během dvou až tří minut vše podstatné vymyšlené. Že se na začátku nebudu pouštět do sprinterských vložek, to jsem si naplánoval už dopředu. Škrtnul jsem i kontrolu 17A, protože na pozici C se nacházela nedaleko cíle, a pak už jsem měl jasno. O prvních čtyřech kontrolách napevno, o dalších třech pak s tím, že dle situace se uvidí, na jaké pozici je vezmu. Tedy že začnu na sever a pak budu pokračovat po směru hodinových ručiček. Hrubý postup jsem měl rozmyšlený i po těch sedmi kontrolách, chtěl jsem zamířit podél jižního okraje mapy směrem k cíli – ověřil jsem si, že tam je více kontrol slušně dostupných. Ale ve zbývajících dvou minutách před startem mi ani nedávalo smysl přemýšlet o detailech v téhle oblasti. Jednak nevím, jak mi to bude na prvních kontrolách odsýpat, jednak bych stejně všechno zapomněl :-)

Ze startu vyrážím po cestě směrem na sever za skupinou mladých běžců a běžkyň z Mariánských Lázní. Ti ale k mému překvapení zahýbají směrem k 19A, takže na 16A mířím sám. Větší skupina je slyšet z cesty ze startu směrem na severovýchod, část závodníků po ní běží přímo na 5A a razí dříve než já, ale pořád mám rezervu 45 vteřin před jejím zavřením v čase 04. Na 18A pokračuji jako první, beru ji 23 vteřin před “odjezdem” (což ale zjištuji až po týdnu při finalizaci článku) a nikoho okolo sebe nemám. Při bušení hustníků směrem k 19B mě dobíhá Jirka Fišer. Stejně jako já na MS ve SMIKu pravidelně migruje s kontrolami, ale v dávných letech si SMIK několikrát vyzkoušel i jako závodník. Dle očekávání je na postupech na 15A a 14A o něco rychlejší než já, obě kontroly stíháme v pohodě s rezervou okolo 1,5 minuty. Před ražením 14A už mám jasno, že pak budu brát 20B. Jirka se rozmýšlí o něco déle a hustník probíhá pomalejším postupem. Ač jsme i ve zbytku závodu volili podobné pořadí kontrol, už jsme se neviděli.

Skrz hustníky utíká čas rychleji, než jsem čekal, takže reviduji předběžný plán. Nebudu riskovat výlet pro kontrolu 9, kde bych navíc musel až k potoku pod prudký svah. Návrat do cíle v limitu by pak mohl být náročnější. Dokonalý přehled o dostupnosti dalších kontrol nemám, ale z údolí za kontrolou 20B lezu tak pomalu, že se v tom tempu dá z jízdního řádu vyčíst vše v pohodě. Ale jak později zjišťuji, jedna věc je proběhnout kontrolami tak, abych se trefil do času jejich otevření, ale ještě lepší je ušetřit čas oběhnutím stejných bodů v ideálním pořadí. Proběhl jsem kontroly 11B, 10B a 1B, a zejména poslední z mezičasů ukazuje, že každý kopec či hustník pro mě znamená zpomalení do tempa šneka.

Kousek pod 1B se před chvíli otevřela další zelená kontrola, takže sbíhám hustníkem, pak bojuji s ještě zelenějším hustníkem v údolí a nakonec musím přebrodit potok skoro po pás, abych 3 body za zelenou kontrolu 10C získal. Aspoň že další postup k 2C je ze začátku po cestě na rovině… Tam rychle zjišťuji, že kontrolu 10 jsem bral už na béčku. Při plánování, přes jaké kontroly zamířit rychle do cíle, navíc zjišťuji, že oproti SMIKovým zvyklostem a pravidlům jsou prohozeny barvy 2bodových a 3bodových kontrol… Prý je nedopatřením prohodili v tiskárně, ale zatím to stejně můj postup asi ani neovlivnilo, a hlavně se to snažím neřešit a soustředit se na poslední minuty závodu. Na 2C mi jich chybí do limitu 11. Postup na 3B znamená lezení do kopce, takže při ražení mi zbývá už jen 6,5 minuty.

Síly ubývají a budu rád, když do cíle nedorazím s ostudnou penalizací. V závěru závodu by se býval nabízel postup přes 17C, asi 4C a 21A. Dohromady 8 bodů, jenže už je tak pozdě, že bych asi všechny body odečetl. Po cestě mírně z kopce se mi ale běží přeci jen lépe, takže návrat rovnou do cíle zamítám a vybírám, kterou z těchto kontrol sebrat. Navíc i při překročení limitu o necelou minutu mi ještě část jejích bodů zbyde. Na první pohled nejdostupněji vypadá 21A – jediná nemigrující kontrola, navíc nejblíž cíli. V reálu je pěkně hnusná, naštěstí mi odbíhající závodníci ukazují cestu a nemožnost běžet od ní do cíle přímo kvůli kopřivám až nad hlavu taky nemá následky. Do cíle dobíhám v čase 45:52. Na jednu stranu mám poslední desítky metrů už pod kontrolou, na druhou se ze závěrečných minut vzpamatovávám celkem dlouho.

Zde jsou moje mezičasy:

16A – 1:46
5A – 3:15
18A – 4:37
19B – 8:39
15A – 10:35
14A – 13:23
20B – 16:40
11B – 22:20
10B – 23:56
1B – 29:33
10C – 31:42
2C – 34:05
3B – 38:29
21A – 44:33
cíl – 45:52,6

Spočítat výsledky taky nějaký čas trvalo, ale pořadatelé to měli hezky připravené. Čipy se vyčítaly standardním způsobem, tedy na lístečku se mezičasy se objevovaly jen tradiční časy oražení kontrol jako při běžném závodě. Po vyčtení čipů všech závodníků se údaje o kontrolách a časech ražení vyexportovaly do textového souboru. Potud jde o stejný postup, jako při našich dávných experimentech se Sportidentem, naposledy v roce 2008 v Petrovicích s Ekonomem. O spočítání bodů se postaral speciální skript, který si poradil jak s mým duplicitním oražením kontroly, tak prý uměl ohlídat, jestli byla kontrola ražena ve správném intervalu. Sice se během výpočtu musely řešit různé problémy, jako že straší SI čipy ukládaly časy ražení nějak posunutě, nebo že pár závodníků běželo s jinými čipy, ale to se při premiérovém ostrém použití dalo čekat.

Mých 28 bodů stačí na druhé místo. Vítězí Radim Hošek, který sice nestíhá limit o více než dvě minuty, ale i po odečtení trestných má o dva body více než já. Dle průzkumu oražených kontrol uvedených ve výsledcích zvolil podobný směr, jen na začátku vzal navíc ještě 17A a 6A, uprostřed závodu 12C (soupeře měl slabé, takže za tuto chybu nezaplatil :-) a na konci měl určitě více sil a nebál se zaběhnout i pro 4C. Edit: Radimův vítězný postup včetně mezičasů najdete v komentáři pod článkem. Jiný postup zvolil zkušený SMIKař Tomáš Leštínský, který vynechal kontroly v jižní části mapy s odůvodněním, že na tyto kopce nemá váhu, a to mu pomohlo ke 3. místu, 1 bod za mnou. Jirka Fišer proběhl kontroly v úplně stejném pořadí jako já, jen vynechal anabázi na 10C, ale i tak jsem byl v druhé části závodu překvapivě rychlejší. Na konci zamířil Jirka rovnou do cíle bez 21A = o 2 body méně než já a brambory. Mezi ženami dokonala triumf Tretry Praha a manželů Hoškových Radimova žena Tereza se 23 body. Druhé místo si veze do Drážďan Hanka Straube s 21 body, třetí končí Jana Matušková s 19 body. Komentáře jako ten její na Stravě je radost číst: “Tak tohle mě hodně bavilo ❤️ Těch 45 minut uteklo jako nic (ale nutilo mě to rychleji běžet 😅) a stihla jsem najít jen 8 kontrol (ale většinu tříbodových), ale i to nakonec ukázalo, že bylo docela hodně 😀”. Ve výsledcích se nachází celkem 39 závodníků, ale dle Strava Flybys minimálně jeden další závodník nestíhal limit tak výrazně, že si pak ani nevyčetl čip.

Vyhlášení výsledků SMIKu v Třemošné – zleva 2. Martin Sajal (druhá v kategorii žen Hanka Straube na vyhlášení není), 1. Tereza Hošková a Radim Hošek, 3. Tomáš Leštínský a Jana Matušková

Nebyl by to SMIK bez úvah, jak by se dalo běžet lépe. Začátek byl s ohledem na mé možnosti bezchybný, ze zbytku se dalo vytěžit víc. Což mi psal večer po závodě i Jirka: “Když na to teď v klidu koukám, tak jít 20B-9C-11C-1B-10C-2C je pro mě jasná varianta, podle mě by to vyšlo časově dost podobně.” To by znamenalo o 3 body víc. Odpovídám takto: “Asi závisí, jak šel překonat potok pod 9C – pokud bez plavání, tak to mohlo být i rychlejší. Pokud vůbec a nešlo běžet u břehu, tak spíš pomalejší.” Mně by ale stačilo nebrat 2x kontrolu 10 – seběh na 10C sice zas takovou ztrátou nebyl (spíš byl lepší vynechat 10B), šlo sice o desítky sekund, ale i ty by mohly otevřít možnost přidání kontrol 17C a 4C v závěru a zisk 3 až 5 bodů navíc podle toho, jestli by nějaké neukousla vyšší penalizace.

Ale i tak jsem odjížděl s 2. místem hodně spokojen. Běžet SMIK mě moc bavilo. Stejně tak se bavit se závodníky, kteří mají SMIK prostě rádi. Před pořadateli z Lokomotivy Plzeň smekám, vyzkoušeli několik inovací, které mohou SMIK posunout kupředu a to přesto, že tento rok ještě určitě zůstaneme na podzim u ražení kleštičkami do papírových průkazek. Čekal jsem, že dva náročné závody v jednom dni (navíc ve třicetistupňovém vedru) mi dají pořádně zabrat. To sice daly, ale další den jsem při MTBO longu následky necítil, takže z tohoto pohledu také jednoznačná spokojenost.