Kdy a jak začít po prodělané neuroborelioze znovu začít sportovat? Doporučení odborníků se jistě budou výrazně lišit a navíc tato choroba může mít různě závažné podoby. Ani mojí ambicí není přijít s jediným správným návodem. Vlastně o žádný návod nejde, ani není psaný lékařem. Ale touto formou boreliozy jsem si prošel a podělím se o svůj příběh, jak jsem se po delším pobytu v nemocnici a ještě delší době strávené primárně v posteli začal postupně hýbat, závodit a později se i vrátit na stupně vítězů na některých akcích mého sportu.

Zklamu čtenáře, které zajímají zkušenosti vrcholového či profesionálního sportovce. Svoji činnost už se skoro neodvážím nazvat ani výkonnostním sportem, přestože výsledkové ambice mám v některých závodech vysoké. Navíc nákaza boreliozou přišla v roce 2018 jako lehce opožděný dárek ke 40. narozeninám. Takže žádný perspektivní sportovec, ale závodník, který má už svá nejlepší léta za sebou. Někteří jiní se sice i v takovém věku drží v MTBO nadále na špičkové úrovni, ale já se naposledy víc snažil a dával si větší cíle v roce 2017. K další sezoně už jsem přistupoval s výrazně menším nasazením.

U ambicióznějších sportovců v podobné situaci určitě doporučuji plány aktivit pravidelně konzultovat s lékařem. Ideálně asi kombinovat neurologa a sportovního lékaře. Já diskutoval situaci s neurologem spíše zřídka a nárazově – péči jsem měl špičkovou, ale nechtěl jsem ho nadměrně zatěžovat.

Průběh nemoci ve stručnosti

Sportovat jsem přestal v půlce října, kdy mě začala šíleně bolet záda. Po půlce listopadu se přišlo na to, že se takto projevovala neuroborelióza, pravděpodobně v té „druhé prostřední“ fázi. Nejspíš jako následek klíštěte, které jsem chytil ke konci srpna.  Nechali si mě v nemocnici, 3 týdny jsem dostával antibiotika do žíly, další 3 týdny pak antibiotiky doma do pusy. Tou dobou pro mě znamenalo ujít stovky metrů větší námahu, než 6hodinový závod na kole za dobrého zdravotního stavu. Antibiotika jsem dobral v prvních lednových dnech a i nadále mi byl doporučen klidový režim.

Postupný návrat k práci a pohybu

Návrat k pohybovým aktivitám jsem konzultoval s fyzioterapeutkou, doporučila mi některé sporty v nízké intenzitě klidně zkoušet, je to zdravější než sezení. Z diskutovaných aktivit bylo schváleno plavání a běh, nedoporučovány florbal a sauna. Přeci jen jsem hlavně cyklista – krátká vyjížďka by mohla být prý akceptovatelná (ale zatím se mi do ní nechtělo, přeci jen na kole se sedí a v sedě mě záda po nějaké době bolely). Běžky jako moje oblíbená zimní aktivita by sice možná byly nejvhodnější, ale cestu za sněhem na hory bych těžko zvládl.

V polovině ledna mě potěšilo, že jsem zvládnul procházku s Míšou v kočárku do lesoparku dlouhou 4 kilometry. Další den jsem pak zkusil jít poprvé běhat. Jen 1,8 km tempem cca 7,5 minuty na kilák s pauzou na návštěvě uprostřed, ale nějak se začít musí. Žádné negativní následky běhání nepřineslo.

Na konci ledna jsem svůj stav pro lékaře shrnoval tak, že můj celkový pocit je určitě lepší. Nebýt zad, které zůstávaly hlavní vzpomínkou na nemoc, jsem cítil energii jako zdravý. Při aktivitách typu procházek už jsem nebyl unavený jako dřív. Občasné nošení nákupu v batohu už jsem také zvládal líp a unesl toho víc (tolik co před nemocí ale zatím raději ne). Aktuální stav bolesti zad jsem na konci ledna popisoval takto:

• Vývoj je spíš taková sinusoida – pár dní se zlepšuje, aby se pak zas zhoršilo,
• cca 1x týdně se „podaří“ vyvolat situaci, která znamená zhoršení (kombinace delšího sezení nebo stání / hlídání dítěte nevyhnutelně spojené s různým ohýbáním / jakékoliv větší kroucení se či otáčení se),
• sedět na židli za počítačem bez významnější bolesti vydržím cca 30 min až 1,5 h v kuse dle aktuální fáze sinusoidy, pak je třeba proložit delším odpočinkem/jinou aktivitou – tedy na chození do práce to zatím zdaleka není, ale v kombinaci s prací v posteli se dá odpracovat i přes 6 h denně, což je oproti minulosti lepší,
• od bolesti trvaleji pomáhá noční spánek či procházky bez zátěže.

V polovině února vystihovala můj stav z hlediska schopnosti práce u stolu za PC stále sinusoida, ale postupně lepšící se. Bolesti v zádech při tom se taky postupně snižovaly, ale jak je vidět z podrobnějších poznámek, zdaleka to ještě neznamenalo návrat do běžného života:

• doma zvládnu někdy i 8h práce denně, kde většina je u stolu, rozdělované většími přestávkami, doplňované prací v posteli
• experiment z jednoho dne, kdy jsem zkusil vyrazit na delší dobu do práce – včetně oběda 6,5 hodiny, posledních 15 min už záda bolely hodně, cesta MHD domů není dobrý odpočinek, zbytek dne jsem se spíš vzpamatovával = jak se nedá práce prokládat odpočinkem v posteli nebo desítkami minut kompenzace mimo PC, není to ideální

Běžky v pohodě, kolo jak kdy

Od pokroků v oblasti sportu jsem si raději nic nesliboval a dával si postupné cíle, které se dařilo k mé radosti plnit. Dostat se v této zimě na běžky? Splněno už začátkem února. V Praze napadl sníh a než po týdnu roztál, chodil jsem lyžovat do Hostivařského lesoparku (mám ho kousíček od domova) téměř každý den. Projížďky na 7 – 8 km jsem zvládal bez problému a dělaly mi dobře.

Když sníh zmizel, posílen dobrými pocity jsem zkusil kolo. 8km dlouhou projížďku jsem zhodnotil celkem pozitivně: „Běžky a běh na mě teď působí líp, ale na kole to překvapivě taky šlo“. Týden poté jsem dávku navýšil – místo 20 minut jsem se byl projet na hodinu a čtvrt. To jsem asi přehnal a další den záda bolela víc, tak jsem příště zas ubral. Při běhání jsem „dávku“ posunul na 4 km a tam jsem snižovat nemusel. Postup „poslouchat svoje tělo a podle toho upravovat zátěž“ byl tím, na co jsem sázel.

Posun mé „v průměru zlepšující se sinusoidy“ zpátky dolů způsobovaly spíš nemoci a nachlazení. Jít plavat jsem zkusil jednou. Pocity byly sice dobré, ale buď tam nebo jinde jsem chytil nějakou chřipku a to znamenalo týden doma a pozastavení dalších pokroků. Až v polovině března jsem si dovolil poprvé vyrazit z domova dál, než je cesta do nemocnice nebo práce (kam jsem v březnu jezdíval tak jednou týdně, v součtu už jsem dokázal pracovat tak na 4/5 úvazek s převahou homeoffice).

Dostat se v této sezóně aspoň jednou na běžky na hory? Splněno v půlce března. Za větší překážku jsem považoval cestu autem než vlastní lyžování, takže jsem místo dříve obvyklých výletů na otočku volil variantu s přespáním. Obojí ale fungovalo nad očekávání. Už první víkend jsem zvládl i výlet 43 km dlouhý. A když jsem po tom výletě zjistil, že auto nenastartuju a musím se vracet do Prahy z Bedřichova autobusem se třemi přestupy, záda při cestě zas tolik neprotestovaly. Běžky se staly mým hlavním sportem na další 3 víkendy a splnil jsem si pár dalších dílčích přání. Ujet výlet přes 50 km dlouhý, dostat se i jinam než do Jizerek, ideálně zajet na místo, kde jsem ještě nikdy nebyl (a Boží Dar za to stál, jak ukazují třeba tyto fotky ze zprávy o výletu na KamZaSněhem.cz), najezdit za sezónu víc, než v zimě 2013/14 – tak krásné skóre jako 329 km jsem nečekal. Vše pochopitelně pomalým turistickým tempem, klasikou s výrazně menším zapojením soupaže, než mám běžně ve zvyku. Běžky jsou pro takové uzdravování ideálním sportem. Škoda, že nebydlím na horách.

Postupný návrat na kolo

V tu dobu už jsem zkoušel trochu jezdit i na kole, ale zatímco běžecké lyžování bylo v této situaci ideálním sportem, na kole jsem záda po nějaké době začínal cítit. Začátek MTBO sezóny se ale blížil. Ač tvrdím, že jsem si cíle dával postupné, měl jsem vlastně o hlavních třech jarních jasno dopředu:

• Na prvních závodech Českého poháru MTBO v Hradci Králové (4. až 5. května) nastoupit na start a dojet do cíle. Tím si ověřit, že na mně závodní tempo nezanechává negativní následky + že v kategorii mužské elity nebudu úplně pro ostudu (= beznadějně poslední),
• na dalších MTBO závodech (1. až 2. června) v okolí Vsi Svaté Kateřiny opět dojet do cíle a zejména při Mistrovství ČR na krátké trati získat nějaké body do Českého poháru MTBO, které by mi na konci sezóny mohly pomoct k udržení v nejvyšší kategorii,
• víkend poté se postavit na start 6hodinového bodovacího MTBO Ztracené kobylky s cílem bojovat o stupně vítězů. To byl můj hlavní sportovní cíl pro první část sezony.

Před závody v Hradci jsem ani neplánoval ježdění na kole nějak hrotit. Dokud se dalo lyžovat, radši jsem o víkendech jezdil na běžky, a to se dalo do půlky dubna. Zároveň jsem na začátku dubna začal znovu pracovat na fulltime a k sedavé práci, při níž trochu bolí záda, není další sezení na kole ideální kompenzací. Takže cca do poloviny dubna jsem raději zkoušel běhat. O Velikonocích jsem už ale dával přednost kolu a navýšil svůj letošní rekord na kole na 2 hodiny. V tomto konkrétním případě mě myslím nic nebolelo, ale ne každý podobný pokus skončil bez následků.

Při další dvouhodinové vyjížďce s kamarádem jsem si potvrdil, že jsem neměl tuto sezónu sedat na jiné než svoje závodní kolo, na němž mám z BG fitu vyladěný posez. Tentokrát ale zůstalo někde zamčené, klíče zašantročené a setkání po dvou letech jsem nechtěl na poslední chvíli rušit. Vzal jsem tedy kolo používané jako zimák či na vození Míši v sedačce. Z něj mě při delších vyjížďkách bolela záda už loni. Ačkoli vlastní projížďka probíhala celkem v pohodě, pár dní poté jsem záda cítil opravdu silně a šlo o jeden z největších poklesů mojí “uzdravovací sinusoidy”. Naplno jsem před prvními závody v Hradci nezkoušel jet ani jednou, když tedy nepočítám pár pokusů o zrychlení na krátkých segmentech.

První MTBO závody po nemoci

Při rozhovorech o předpokládaném výkonu v Hradci jsem často tvrdil, že mým soupeřem bude Smrt a že mě asi porazí. Kamarád Martin Smrt patřil v minulé sezoně mezi borce, kteří končí závody v závěru výsledkové listiny. I tak mají můj respekt, že se kategorie elity nezaleknou a neodmítají do ní postoupit, jako mnozí jiní. Výzvou bylo i to, že se jely hned tři závody ve dvou dnech – dva kratší v sobotu a jeden delší v neděli. Návrat na noc do Prahy nabízel i variantu, že v neděli v případě bolestí zad už nikam nepojedu.

Závod s hromadným startem se jede jako první. Po startu se postupně propadám dozadu, ale úplně nejpomalejší nejsem ani v mé třetině závodního pole (rozdělovací metoda zajistila, že po první společné kontrole projížděli závodníci okruhy v různém pořadí). Jedu víceméně bez chyby, v závěru mám dokonce sílu zrychlit. Na 31. místě porážím celkem 8 závodníků a dalších 5 diskvalifikovaných/co nedokončili. To je výrazně nad očekáváním. Samozřejmě část z toho zařídili chybující soupeři, cyklisticky byli pomalejší než já tak dva. Ale o tom MTBO je. Záda mě po cca 70 minutách v závodním tempu neomezují, ani je necítím.

Zatímco dopoledne bylo krásně, před odpoledním závodem se radikálně mění počasí. Ochlazuje se pod 10 stupňů, chčije, fouká, všude je bahno. Síly mě postupně opouštějí a pár kontrol před cílem se blíží Smrt :-) Martin mě dojíždí o 4 minuty a dokážu si ho udržet jen krátce. Ale čas v cíli mám lepší než dalších 5 závodníků a nebolí mě nic, kromě toho, že se klepu zimou. Dalšímu testu v podobě nedělního závodu nic nezabrání.

Při závodě na klasické trati mě Martin Smrt dojel o 6 minut (těsně následující Mirka Kalinu, který startoval ještě za ním) ještě před polovinou trati. Čekal jsem to později, ale alespoň jsem díky tomu pochopil, že nemá cenu se jich snažit držet ani vteřinu. Jinak by mi nemusely zbýt síly ani na dojetí do cíle. V posledních kilometrech se trápím jako už dlouho ne. Po 47 kilometrech dojíždím do cíle vyčerpaný v čase 151 minut. Ztráta na vítěze je přes 40 minut a jsem předposlední. Přesun z cíle k autu bych asi nezvládl, kdyby to nebylo z kopce. Při započtení cesty na start a z cíle posouvám svůj letošní denní rekord na 3 hodiny na kole a 57 km. Podobných čísel jsem ale vlastně dosáhl v součtu i v sobotu. Po závodě i další dny převládá spokojenost. Záda nebolí, vyčerpání z důvodu chybějící fyzičky se dalo čekat. Že mám problém s regeneraci mezi po sobě jdoucími závody, to není v posledních letech žádné překvapení. Po Hradci mám jasno, že sezónu/kariéru v tuto chvíli neukončím. Další závody Českého poháru MTBO zařazuji do svého plánu napevno. O účasti na Ztracených Kobylkách se chci rozhodnout cca týden poté, kdy se mám v plánu otestovat na výrazně dalším výletě. A v předběžném plánu na květen je sedm dní dovolené.

Ne vše se ale vždy vyvíjí ideálně. Zhoršení stav od úterka připisuji spíše půldennímu sezení na školení na nevyhovující židli, než opožděným následkům závodů v Hradci. Ještě více se zdravotní sinusoida posouvá dolů na konci týdne. Ve čtvrtek si nenechávám ujít závod Pražské MTBOligy v domácím terénu v Hostivaři. Den poté bolí záda ještě víc. Že by efekt toho, že na rozdíl od Českého poháru MTBO, kde se kontrolami nově projíždí plynule díky bezkontaktnímu ražení, se na lize musí na každé kontrole natahovat pro kleště a cvakat do papírové průkazky? Ale hlavně mě dohání nachlazení a z něj se dostávám zas pomaleji, než jsem zvyklý v minulých letech. Na kolo týden v podstatě nesednu a test, zda mám šanci ujet Kobylky, odkládám skoro o 14 dní. Předběžný plán dovolené ze stejného důvodu zkracujeme na 3 dny okolo víkendu.

Ztracené kobylky – 6h na kole

Komplikace naštěstí odezněly a následovalo pár radostných týdnů. V okolí chaty jsem si posunul sezónní rekord na 70 km (3,75 h) a následně na 90 km (4,5 h) v poměrně kopcovitém terénu a rozhodl se, že Ztracené kobylky nevzdám. A to přesto, že vyzkoušení a očekávaným tempem přiměření spolujezdci se zúčastnit nemohli. Musel jsem si tedy říct, že závod zvládnu ujet s Hvězdářem. Ten už byl rychlejší než já i loni na podzim, kdy jsme spolu absolvovali Bike Adventure. Tehdejší výsledkové fiasko ale vlastně mohu také svézt na klíště – závod se konal 4 týdny po kousnutí tímto zmetkem. Ale to jsem ještě žádné problémy necítil a o budoucích komplikacích netušil.

Další MTBO závody překvapení nepřinesly. Na Mistrovství ČR na krátké trati jsem 29. místo (resp. 26. bez zahraničních účastníků) bral jako úspěch. Pomýšlet na zopakování mého maxima v podobě 8. místa z roku 2006 ani čerstvějšího 14. z roku 2017 by nemělo smysl ani při 100% zdraví. Závodníků za mnou skončilo 10, mezi nimi i Smrťák. V náročnějším terénu jsem získával v mapově a technicky náročnějších pasážích, v kopcích směrem nahoru to dopadalo opačně. Při nedělní klasické trati mi sice síly opět docházely, ale už ne tolik, jako v Hradci. Na pomyslné bedně od konce jsem neskončil, i když tolik nechybělo. Od vítěze jsem dostal naloženo skoro 40 minut. Tím byl mimochodem Ruslan Gritsan, borec stejně starý jako já, který o pár týdnů později vyhrál ve stejném typu závodu mistrovství světa.

Při Ztracených Kobylkách jsem posunul své sezónní maximum na 105 kilometrů. Na obhajobu vítězství to sice nestačilo, ale s 2. místem jsem byl spokojen. První z hlavních sportovních cílů sezóny se podařilo splnit.

Fyzicky jsem zejména v kopcích ztrácel a to až tak, že jsem si po více než 100 odjetých závodech tohoto typu vyzkoušel, jaké je pomáhat si tažením na gumicuku. Ale s tím se předem počítalo a bylo jasné, že chybějící fyzičku musím dohnat dobrým plánováním a mapováním. Což se docela podařilo. Ač krize v průběhu závodu přicházely, žádná nebyla likvidační. Ani v následujících dnech jsem následky nepociťoval. Podrobněji jsem průběh závodu popisoval v článku na webu Kobylek. Na play-map.com jsou vidět postupy a záznam ze Stravy je zde.

Začátek léta nečekaně povedený

Jako druhý hlavní cíl sezóny jsem si stanovil udržení v kategorii elity Českého poháru MTBO pro další sezónu. Tím by se mi jako třetímu v historii podařilo jezdit elitu 20 let v kuse. Což ale neznamenalo, že bych kvůli tomu chtěl nějak zvlášť trénovat, spíš jsem si chtěl kolo užívat. A to se dařilo.

Ježdění po Jeseníkách na dovolené bylo parádní – 2x Dlouhé stráně, a jednou z Loučné přes Alfrédku na Praděd a přes Červenohorské sedlo zpět (tedy po trase, kterou mám popsanou a natočenou i na běžkách). Jeseníky na kole stojí za to. Snad se sem ještě někdy vrátím a článek “Krkonoše na kole” dostane bratříčka.

Pražskou MTBO ligu sice na rozdíl od jejích počátků moc nejezdím a celkové pořadí neberu vážně, ale když už na start nastoupím, snažím se jet naplno. Měřítkem úspěchu, ve který jsem tento rok ani nevěřil, je alespoň 1 trénink za sezónu na bedně. U Dubče jsem ale obsadil 3. místo. Pomohl netradiční formát tréninku, některá známá místa na trati i chyby soupeřů, ale o tom MTBO je.

O etapách Českého poháru MTBO v rámci 5denních v Plzni jsem už od začátku roku věděl, že je nebudu mít úplně pod kontrolou. Konání týden před plánovaným termínem porodu znamenalo, že v té době můžu mít i jinou zábavu. Ale nakonec jsem zvládl objet vše, včetně bonusového programu. Evička se narodila až 3 dny poté. Na současné možnosti mi vycházely parádně i závody:

• Ve sprintu jsem po bezchybném výkonu skončil dokonce nejlépe ze Sporticus teamu. Že se to může stát někdy v této sezóně, s tím nepočítal nikdo,
• 

  Na trati jednoho ze závodů u Města Touškova. Foto: Pavel Štáfek

  při middle jsem se letos poprvé v Českém poháru dostal do první dvacítky. Zajímavostí byl závěr trati v mapově a technicky náročné oblasti cross country tratě v Města Touškova. Před vjezdem do této oblasti mě dojel několik minut za mnou startující reprezentant Jirka Hradil, který je výkonnostně úplně jinde. Ale složitou pasáží několika postupů jsem projel plynuleji a k poslední kontrole jsme přijížděli zas stejně. Po pár týdnech jsem pak aspoň mohl říkat, že jsem zde dokázal držet krok s budoucím mistrem světa,

• a to nebylo pro tento den vše. V podvečer se pár kilometrů odtud u Třemošné konal v rámci 3denních závodů v orientačním běhu veřejný závod ve SMIKu. Tedy v disciplíně, pro níž každoročně stavím trať jiného většího závodu. Příležitost si SMIK také jednou zaběhnout jsem si nemohl nechat ujít. Moc mě to bavilo. K 72 minutám naplno na kole jsem přidal 46 minut běhu v lese a bylo z toho 2.místo. Podrobněji jsem popisoval zážitky z mého prvního SMIKu v roli závodníka v samostatném článku,
• obával jsem se, že po sobotní dvojkombinaci mi na nedělní klasickou trať nezbydou síly. Ale nakonec jsem zajel svůj nejlepší výsledek sezóny na klasice. Navíc Smrťáka startujícího přede mnou jsem na trati dojel a v závěru v technických pasážích mu i ujel.

Když porovnám svoje výkony z Plzně s tím, jak jsem jezdil o sezónu dříve, dalo se to vyhodnotit tak, že jsem se už po neuroborelioze vrátil na zhruba stejnou úroveň.

Bez komplikací to asi nejde

První část závodní sezóny se vydařila nad očekávání. Bylo ale předem jasné, že teď se změní priority. K poslednímu závodu jsem nastoupil 7. července. Evička se narodila 10. ráno. Omezit sport a mezi pohybové aktivity zařadit ve větší míře procházky s kočárkem nebo s odrážedlem jsem sice plánoval, ale důvod jsem chtěl mít jiný. Začaly se mi vracet bolesti v zádech a to až takové, že jsem je konzultoval s neurologem. Díky shrnutí vytvořenému před tímto sezením vím, že problémy mi začaly 19.7. Níže zmíněné shrnutí jsem psal 29.7., vyšetření proběhlo den poté. Ostatně zde je kompletní text toho shrnutí, včetně některých aktivit v tomto článku již zmíněných.

Do poloviny července postupné zlepšování (sinusoida, ale kontinuálně rostoucí):

• Když jsem se vyvaroval sezení na nevyhovujících židlích a na poradách seděl místo toho na míči nebo stál, dalo by se pracovat s převahou sedavé práce na plný úvazek víceméně neomezeně (v reálu jsem v průměru 2x týdně pracoval z domova, kde se dá práce lépe prokládat kompenzačními aktivitami, abych neseděl 8h v kuse + většinu dní začal ráno pracovat z domova, abych zátěž rozložil),
• z hlediska sportovních aktivit jsem zátěž postupně stupňoval, v první půlce června jsem zvládl i 6hodinový závod, začátkem července jsem absolvoval 3 dny závodů za sebou (1. den 30 min kolo, 2. den 75 min kolo + odpo 45 min běh, 3. den 120 min kolo) – vše bez komplikací/následků/přílišného vyčerpání, v červenci už to vypadalo, že jsem na kratších závodech výkonnostně skoro tam, co loni,
• jinak mimo závody jsem se snažil sport nepřehánět, úplně naplno jsem jezdil výjimečně a až od června, delší výlety než 4 h jsem nejezdil, více dní po sobě jen výjimečně.

Ke zlomu došlo 19.7.:

• Začalo zablokovaným krkem – doprava se nešlo otočit téměř vůbec, doleva bez omezení. Přišlo bez nějakého „divného pohybu“ – prostě jsem seděl u počítače a najednou se nešlo otočit. Tohle působilo jako klasický svalový problém. Během 2 dnů se postupně zlepšovalo, od té doby OK tak z 90 %,
• zhruba 2 dny poté se začaly postupně vracet problémy se zády, na jaké jsem byl zvyklý zhruba z února/března – občasné mravenčení/brnění/lehká bolest na pravé straně zad zhruba od lopatky dolů až pod hýždě, tohle je spíš otravné + bolest uprostřed páteře jak nahoře zhruba v úrovni lopatek, tak dole (ale ne nízko jako v bedrech), to už je i nepříjemné – místa se různě nepředvídatelně střídají,
• tj. návrat někam na začátek března, kdy jsem ještě nezvládal pracovat na plný úvazek a fyzicky jezdil do práce jednou týdně, delší sezení je nepříjemné, opět zkouším částečně pracovat vleže z postele, což už jsem nedělal dlouho, atd.,
• jednotlivé dny se bolest různí, nejhorší v úterý tj. 4 dny po zablokování krku a v pátek, naopak ve středu vypadalo, že se to výrazně zlepšuje,
• nad rámec zmíněného jsem v pátek cítil mravenčení/brnění v celé noze včetně chodidla, to předtím nenastalo nikdy. Další dny už to bylo lepší (možná z důvodu, že jsem méně seděl za stolem u počítače),
• příjemnou aktivitou jsou víceméně jen procházky bez zátěže, plavání, leh na levém boku a spánek, při všem dalším po nějaké době problémy začnou,
• na začátku (když začal bolet krk) jsem se jinak fyzicky cítil dobře a ještě jsem sportoval, pak už jsem radši na kolo nesedal.

Načasování a možné souvislosti:

• Před příchodem problémů jsem nijak výrazněji nesportoval, naopak jsem aktivitu spíš omezil (3 dny závodů skončily 12 dní před tím, než se objevily problémy s krkem),
• objevilo se 9 dní po narození Evy – občas jsem nosil novorozence či starší dítě, ale moc často ne, většinou je tahá Lenka. Ale činnost, při které nejsem v úplně souměrné poloze, to je,
• 5 dní před objevením jsem tahal asi nejtěžší věc od neuroboreliozy, lednici o patro výše ve dvou lidech.

Vyšetření však nenaznačovalo větší problém a doporučení bylo potěšující. Něco ve stylu, že nemá cenu omezovat aktivní pohyb, a že i lehce problematická jízda na kole je lepší, než sedět a polehávat.

Je to prostě sinusoida

Potíže skutečně poměrně rychle odezněly a moje zápisky v notýsku, který by někdo nazýval tréninkovým deníkem, se změnily z “1x za týden aspoň něco, abych se úplně nezbláznil”, na “kolo 2-3x týdně a k tomu případně ještě něco”. Přípravou na podzimní závodní sezónu bych to určitě nenazýval. Pokud jsem jel něco delšího, souviselo to s cestou do lesa kvůli přípravě listopadového SMIKu. K tomu jeden delší výlet na Moravě s jasnou motivací, jak říká popisek mojí aktivity na Stravě: Část dnešní etapy Czech tour – Nejtěžší kopec etapy jeli borci 11 min, já na biku o 6 víc. I tak jsem některé diváky před vrchařskou prémií zmátl: „Hele, jeden jim ujel.“

Udržení v elitě Českého poháru MTBO i pro 20. sezónu v řadě jsem si zajistil i s minimálním počtem započítávaných závodů po dvou prvních zářijových pohárových víkendech. 26. místo v celkovém pořadí Českého poháru nemá smysl přeceňovat – spousta kvalitnějších závodníků zůstala za mnou jen kvůli nedostatku objetých závodů. Ale ani úplně podceňovat – několik bikerů s dostatečným počtem bodovaných závodů jsem nechal za sebou a úplně za účast se udržet nedalo. Takže druhý hlavní sportovní cíl sezóny splněn.

Moje výkonnost v září nebyla dle očekávání nijak zářná. Nejlíp mi šly sprinty, které jsem jezdil v této sezóně takřka bezchybně a získával v nich největší porce pohárových bodů. I z důvodu, že se konaly v ne zrovna kopcovitých terénech. Moje komentáře k závodům ze Stravy to vystihují – takhle jsem popisoval sprinty:

• MČR ve sprintu: Do 2/3 trati paráda a průběžné pořadí nad očekávání, pak propad tam, kam aktuálně patřím… (23. místo)

• Rovinatý sprint v Lázních Bělohrad? Nejvíc bodů do ČP MTBO za letošek i nejlepší výsledek (18. místo). A mohlo být i lépe: S držkopádem, při němž jsem vytrhl zapínací kolečko na botě, vyklepal mobil z kapsy a poškrábal loket tak, že krev dotekla až na dlaň…

Naopak delší a kopcovitější závody mi už tolik nešly:

• MČR MTBO long: Na takové kopce letos nemám, ale zdaleka poslední jsem nebyl a je potvrzeno, že budu jezdit elitu 20 let v kuse (i když teď už jako kompars) (22. místo)

Poslední týdny závodní sezóny ukazují oba extrémy. Třetí zářijovou sobotu je hezky, tak se rozhoduji pro účast na POKRu. Charakterem patří mezi dlouhé bodovací závody, časovým limitem pro tento rok (jen 2 hodiny) už tolik ne. Na trati longu v MTBO většinou trávím delší dobu. Ale teď mi to vyhovuje. Konkurence není početná, ale nečekaně silná. Být to o 3 roky dříve, dovolil bych si říct, že se zde potkávají dva nejúspěšnější jezdci těchto závodů v ČR. Závod obsahoval i vložku v podobě “ztracených” kontrol, na nichž jsem získal náskok. Na mé letošní poměry velmi dobrým výkonem jsem ve zbytku trati tolik neztratil, a tak jsem Martina Štěňhu těsně porazil. Takže ani tato sezóna nezůstala bez vítězství a šňůru sezón aspoň s jednou výhrou či s medailí z mistrovství ČR nebo velkého závodu, kterým bývalo Bike Adventure, držím od roku 2008. Nečekaně radostné zakončení sezóny.

Zakončení sezóny přišlo dříve z důvodu, že těsně před posledními zářijovými závody ČP MTBO, kterými jsem chtěl sezónu uzavřít, na mě zaútočil bacil. Takže místo vlastního závodění jsem mohl maximálně koukat na MS v silniční cyklistice z postele. Do použitelného stavu jsem se dostával déle než dva týdny. Jestli za to mohla částečně neuroborelioza, těžko říct. Tipoval bych, že spíš ne.

Závěry

1. Svůj návrat ke sportu po neuroborelioze hodnotím jako úspěšný. Podařilo se mi splnit všechny mé cíle a k tomu přidat něco navíc. Po půl roce od propuštění z nemocnice jsem se už dostal na zhruba stejnou úroveň, jako před nemocí,
2. cesta zpátky rozhodně nebyla přímá. Šlo o takovou postupně rostoucí sinusoidu, jinými slovy jako na houpačce. Fází, kdy se můj stav místo zlepšování zhoršoval, bylo několik,
3. část těchto propadů byla způsobena o něco vyšší než běžnou nemocností a tedy asi i horší imunitou. Kdo ví, jestli to s neuroboreliózou souviselo, nebo šlo spíš o náhodu,
4. co určitě s neuroboreliózou nesouvisí, byla moje ještě víc než v minulých letech zoufalá výkonnost v kopcích. V zimě jsem si přestal hlídat váhu, a pak už se ji nedalo pohodlně srazit na akceptovatelnou úroveň. Opakování stejné chyby, jako po zranění 8 let zpátky, takže za to se nepochválím.

Dají se nějak zobecnit mé zkušenosti pro ostatní podobně postižené? Asi jen ve velmi omezené míře, borelioza v tomto stadiu může mít tisíce různě závažných podob, a každý organismus se s ní popere jinak. O odborné znalosti se rozhodně opřít nemůžu. Ale zkusím shrnout pár obecných bodů:

• Nemít přehnaná očekávání,
• nebát se pohybu, ale začínat takřka od nuly a zátěž velmi pozvolně navyšovat. To ale jen ve chvíli, kdy tělo předchozí aktivity zvládá v pohodě,
• když zjistím, že jsem to se zátěží přehnal, tak zase ubrat.

Svoji “výkonnost” zde sice srovnávám s předchozí sezónou, ale výkonnostním sportem bych to zas až tak nenazýval. Ani neumím zodpovědět otázku, jak reálné je dostat se po nemoci na úroveň jako v době, kdy jsem byl na vrcholu. Přeci jen klíště mě navštívilo ve věku 40 let a po sezóně, kdy jsem závodění taky už nedával tolik, a jiné zdravotní komplikaci ji taky trochu ovlivnily. Úrovně jako v roce 2017 a v pár předchozích letech jsem určitě nedosahoval. Ani jsem se o to ale zvlášť nesnažil. Své řeknou i najeté kilometry za sezónu – v té po neuroborelioze jich bylo jen těsně pod 2500, nejméně od roku 2002. V nejlepších letech jsem najezdil tak 5000 km za sezónu.

Pozitivní trend se ani 1,5 roku po prodělání nemoci nemění. Ačkoliv při aktivitách jako je delší sezení na nevyhovující židli záda stále a docela silně cítím, při sportu mě již nijak neomezují.

Datum vydání článku je trochu matoucí. První verze článku spatřila světlo světa v červnu 2019, popisovala ovšem jen období dubna. Text jsem dopsal někdy v polovině roku 2020, alespoň podle poslední věty to tak vypadá. Jenom na doladění posledních detailů nějak nezbyl čas, ven se dostává až v roce 2024. Ale aspoň mohu doplnit, že záda už při delším sezení neprotestují tak moc jako před lety. Nadále platí, že při sportu mě už nelimitují.