Moje sedmá účast na Pražské lítačce výsledkový úspěch nepřinesla. Zejména z důvodu, že jsem chtěl ale nakonec nedokázal překonat Vltavu přívozem. I tak mi ale závod přinesl spoustu zajímavých zážitků a vzpomínek. A protože mé minulé články o této akci slušně zafungovaly jako čtení na dobrou noc, vznikl i tento text.

Od mé poslední účasti na Pražské lítačce uplynulo 5 let. Třikrát se akce nekonala kvůli covidu, loni se mi nechtělo před důležitými MTBO závody do chladu a deště. Za tu dobu se hodně změnilo i u mě. Větší část práce odvádím z domácí kanceláře, 3 a půl roku jsem ani neměl zaplacený roční kupón na pražskou MHD. Do práce jsem se snažil jezdit co nejvíc na kole a dění v hromadné dopravě prakticky nesledoval.

Omezená a netypická příprava

Přípravě na Lítačku jsem moc nedal, vypsal jsem si pouze:

• jak daleko se nacházejí nejbližší zastávky MHD od cíle,
• kdy jezdí lanovka na Petřín,
• kdy projíždí vlak mezi Dejvicemi a Veleslavínem,
• a kdy odplouvají přívozy v severní části Prahy, tedy ty nejbližší místu cíle. Na některé další přívozy jsem kouknul jen v rychlosti, bohužel až moc velké…

Večer před akcí mi doma prošlo čtení mého článku o mé první účasti na lítačce v roce 2014 místo pohádky na dobrou noc. Sedmileté Míše se to líbilo a neuspalo jí to, dokonce si vyžádala pokračování. Protože radši poslouchá o tom, když se tátovi něco nepodaří, vybral jsem jako druhý článek o výsledkově neúspěšném roce 2016. Mělo to úspěch, bez něho by tento článek určitě nevznikl.

Nohám jsem dal zabrat ve středu, kdy jsem společným běžeckým tréninkem podporoval kolegy z Europ Assistance připravující se na Vltava run. Trenér naplánoval běžet 9 km naplno. To výrazně překračuje mé zvyklosti, ale nohy v pátek překvapivě ani moc unavené nebyly.

Start na neznámém místě

Sraz účastníků a cíl akce byl před Muzeem MHD ve Střešovicích, letošní novinku znamenal start na předem neznámém místě z tramvaje. Mezi závodníky jsem snad poprvé na Lítačce potkal několik orienťáků, mezi nimi Chlebáka (který se nedávno zúčastnil i televizní soutěže) a překvapivě Aljošu. Pokec nejen s nimi přinesl i další pozitiva, dozvěděl jsem se o dalším orienťáku v pražské MHD, který loni pořádali poprvé na Praze 6.

V 16:00 zavřela tramvaj solidně zaplněná účastníky závodu ve vozovně Střešovice dveře a pořadatelé začali rozdávat papírky s bonusovými zastávkami. Prakticky okamžitě jsem zařadil do plánu bonusovky Vyšehrad a Orionka, jejichž poloha mi je důvěrně známá. Rychle jsem dohledal přesné umístění vlakové zastávky Praha-Ruzyně a také odkud kam jezdí bonusová linka číslo 31. Výběr prémiových míst, která jsem chtěl navštívit, jsem dal dohromady rychle. Podvědomě jsem vyignoroval bonusovku VÚ Běchovice, což zpětným pohledem mohla být chyba. Vlak jezdí do těchto končin hodně rychle a autobusy v pracovní dny míří do místní podnikatelské zóny nečekaně často. Zbylé bonusové zastávky umístěné za hranicí hlavního města mě nelákaly.

Konkrétní plán se začal rýsovat, když startovní tramvaj v Chotkových sadech zahnula překvapivě doprava směrem k Pražskému hradu. V tu chvíli jsem začal zkoumat spoje z Bílé Hory na vlakovou zastávku Praha-Ruzyně. Přímý spoj tam sice jezdí jen jednou za půl hodiny, ale možností dostat se tam s přestupy a kratším přeběhy se nabízelo dost. Zároveň jsem si vypsal na desky klíčový čas: v 16:55 odjíždí vlak z Ruzyně směrem na Veleslavín.

Když tramvaj před Malovankou zabočila na nepoužívanou točnu Dlabačov, bylo jasné, že ostrý start závodu proběhne právě tam. V 16:14 bylo skutečně odstartováno.

Nejprve do Ruzyně

Zamířil jsem dle plánu na tramvaj a s jedním přestupem kombinovaným s přeběhem mezi zastávkami jsem dojel až na konečnou tramvají na Bílé Hoře. Zdálo se, že tento postup bude patřit mezi ty nejlepší, protože stejnými tramvajemi začal i Matěj, několikanásobný vítěz Pražské lítačky, který se v pražské MHD orientuje asi tak tisíckrát lépe než já. Ten však z Bílé Hory zamířil po svých někam k Ruzyni. Mně to přišlo zbytečně brzo, tak jsem ještě popojel o zastávku zpět, tam naskočil do autobusu (“třístovkového”, takže za 5 bodů), a tím popojel na Ruzyňský hřbitov. Následoval přeběh na Staré náměstí. Abych tam stihl autobus 225, potřeboval jsem zvládnout 750 metrů pod 5 minut, ale z kopce jsem to měl pod kontrolou. Odtud jsem popojel autobusem na zastávku Nádraží Ruzyně. Na přechod k vlaku mi zbyla dostatečná rezerva přes pět minut.

Náhodný výlet k Šárce, na Petřiny a do Motola

Během jízdy vlakem jsem se rozhodl, že dojedu jen na Veleslavín, ne až do Dejvic. A nebyl jsem sám, z vlaku tam vystoupilo více účastníků Lítačky, mezi nimi i Matěj. Ten však nenastupoval v Ruzyni, takže bylo jasné, že mezitím navštívil Hostivice. Tam za vystoupení v 1. tarifním pásmu získal víc bodů, než já za přejezdy autobusem. Na Veleslavíně zamířil do metra, ale mě zlákal na konečné stojící trolejbus. Tímto dopravním prostředkem jsem totiž v Praze zatím nikdy nejel. Řekl jsem si, že tento zážitek se mi vyplatí. Nejbližší zastávka trolejbusu mířícího na letiště byla čtyři minuty vzdálená Divoká Šárka, kde jezdí několik tramvají i autobusů. Počítal jsem s tím, že získám další body, když jimi zamířím zpátky.

Když jsem vystoupil na Divoké Šárce, zrovna na zastávce v opačném směru stál autobus, tak jsem do něj naskočil, aniž bych věděl, kam míří. Tak nějak jsem počítal, že většina autobusů se bude vracet k Veleslavínu. Jenže tohle byla linka 191, která hned odbočovala někam doprava. Nejbližší zastávka Litovický potok byla bohužel poměrně dost vzdálená, nedalo se tam skoro na nic přestoupit, a ještě jsme čekali aspoň tři minuty na červené. Takže jsem tímto autobusem dojel až na Sídliště Petřiny a odtud tramvají na další zastávku na Petřinách, kde jsem přestoupil do metra. Tedy až na druhý pokus, nejprve jsem místo do vchodu do metra málem zaběhl do prodejny Albert. Trasu zatím asi nemám ideální, ale zas mi závod servíruje pěkné vzpomínky na mládí. Mezi posledními dvěma zastávkami na Petřinách v minulosti bydleli děda s babičkou. Kousek od Nádraží Veleslavín zas v minulosti sídlilo Rádio Zlatá Praha.

Teď již vím, že jezdící schody do metra na Petřinách jsou jedny z nejdelších. Původní plán byl zamířit zeleným metrem směrem do centra, ale na nástupišti zrovna stála souprava ve směru opačném. Tak jsem do ní naskočil s tím, že od Nemocnice Motol pohodlně popojedu do údolí, kde jezdí množství tramvají, jimiž se pohodlně dostanu na Anděla. Zde jsem pokračoval v oblíbené strategii, naskočit do prvního autobusu, který stojí na zastávce. Ten hned pod nemocnicí odbočil někam doleva, na první zastávce na znamení jsem tedy raději vystoupil. Po hrázi Motolského rybníka jsem přeběhl na tramvajovou zastávku Vozovna Motol. V Motolském potoku naštěstí teklo minimum vody a překonal jsem ho suchou nohou. Přichází další pěkná vzpomínka: tady před více než 20 lety sídlila Etnetera. Firma, v níž jsem tehdy zahájil svoji pracovní kariéru a vydržel tam skoro 11 let.

Rozhodly přívozy přes Vltavu

Naskočil do tramvaje a začal plánovat zbytek závodu. Hrubý plán byl sesbírat tři další bonusovky v pořadí: Vyšehrad, Orionka, linka číslo 31, ale chtěl jsem ho něčím okořenit. Nabízely se přívozy přes Vltavu. K dohledání jejich jízdních řádů jsem použil mobilní aplikaci Mapy.cz. Z nich jsem si vypsal, že z přístaviště Kotevní vyjíždí přívoz na Výtoň v 17:41, což vypadalo nestihnutelně, a pak až v 18:01. Víc mě zaujal sousední přívoz z Náplavky Smíchov na Podskalí. Tam slibovaly Mapy.cz odjezd v 17:47. Vsadil jsem tedy na tento přívoz.

Ale už při příjezdu k Andělu to začalo vypadat rizikově. Vyhodnotil jsem to tak, že přeběh sice za 3,5 minuty možná nezvládnu, ale přívoz bude mít nejspíš zpoždění, když má dvě minuty předtím vyjíždět z Výtoně. Tento asi 800 metrů dlouhý úsek jsem běžel opravdu naplno. Dobíhám jen pár vteřin po plánovaném odplutí na náplavku, přívoz ale nevidím. S lehkými komplikacemi objevuji přístaviště. Tam visící jízdní řád není přesný, jen přibližný. Jednou za zhruba 15 minut. A hlavně se na něm píše, že na tomto přívoze neplatí lítačka, cena je 20 Kč. To bych ještě přežil, ale doplňková informace “Přívoz není součástí Pražské integrované dopravy” také znamená, že zde žádné body nedostanu. Až doma na internetu si ověřuji, že tento přívoz kdysi součástí PID byl. Dle Wikipedie mezi lety 2015 a 2017. Divné je, že já měl jeho jízdní řád vypsaný i v přípravě na vítěznou Lítačku v roce 2018.

Každopádně doplácím na nedostatečnou přípravu a na to, že jsem jízdní řád nehledal na dpp.cz, tam bych tento přívoz nenašel. Teď můžu jen volným krokem přejít na sousední přívoz z přístaviště Kotevní. Tam přicházím více než 5 minut před plánovaným odplutím loďky. Zhruba minutu před zmíněným časem skutečně přívoz naložený lidmi opouští přístaviště na Císařské louce. K mému překvapení však nezahýbá k mému přístavišti Kotevní, ale míří přímo na Výtoň. Nechápu to. Přecházím zpátky k jízdnímu řádu. Aha, je to zastávka na znamení. Asi jsem měl pořádně mávat, jen se postavit na můstek k “nástupišti” nestačilo…

12 bodů za toto překonání Vltavy je pryč a v kombinaci s kiksem na předchozím přívozu si uvědomuji, že je prakticky po závodě. Motivace k rychlému přesunu přes železniční most po svých je mizivá. Riziko další ztráty z toho ale neplyne, na vytipovanou tramvaj bych stejně musel čekat. Na Výtoni už je mi prakticky jedno, že linka 7 má výrazné zpoždění. Nakonec je z toho 26 minut, kdy jsem překonal víc než 1,5 km po svých a nezískal ani bod.

Bonusovky a tramvaje v poslední hodině

Radost mám aspoň z toho, že jsem včas odhalil linku 27. Ta přijíždí z Podolí a míří do vozovny, tedy zabočuje doprava. Nastoupil jsem do ní na zastávce Výtoň s doplňkovým nápisem “občasná”, kde žádné pravidelné linky nezastavují. Na Ostrčilově náměstí přestupuji do další tramvaje tím, že ze Svatoplukovy vylezu nejkratší cestou nahoru na Vyšehrad. Ale když za sebou vidím vůz jiné tramvajové linky, dávám přednost dalšímu vzpomínkovému postupu. V tomto údolí jsem vyrůstal, tak ať projedu většinu zastávek, mezi kterými jsem se jako dítě pravidelně pohyboval. Popojíždím na Divadlo Na Fidlovačce, odkud stoupám okolo mé základní školy v Křesomyslově ulici na Nuselský most. Kopec mi dává solidně zabrat a v závěru jsem rád, že odjíždějící soupravu metra vidím už z dálky a na poslední desítky metrů stoupání mohu přejít do chůze.

Z bonusové zastávky na Vyšehradě se potřebuji dostat co nejrychleji na další, tedy na Orionku. To znamená nejprve popojet metrem na I.P. Pavlova. Tam jako první tramvaj přijíždí 16, takže do ní nasedám. Zkoumání jízdních řádů v mobilu mě nejprve utvrzuje v tom, že v tomto voze dojedu až na Orionku, a můžu si “užívat” průjezd končinami, na které mám vzpomínky dávné i relativně čerstvé. Následně finálně odepisuji bonusovou linku 31. Z úseku mezi Ohradou a Palmovkou bych se nedokázal vrátit včas. Místo toho z Orionky nasedám do tramvaje opačným směrem. Tu opouštím na Perunově a přebíhám na Jiřího z Poděbrad. Tam nasedám do 11 a po přeběhu mezi zastávkami následně do 13. Na Muzeu přestupuji na metro A.

Z další konfrontace s jízdními řády je jasné, že už není vhodné být příliš kreativní, hrozí penalizace za návrat po časovém limitu. Vystupuji na Malostranské. Tam mi pomáhá rychlejší reakce jiného účastníka soutěže, hlavně díky němu úspěšně dobíhám tramvaj 26. Připisuji si další nástup na zastávce s podtitulem “občasná”, i když tam teď při výluce na Letné zastavuje hromada odkloněných linek. Z Chotkových sadů, odkud jsem v minulosti často odjížděl z práce od Etnetery, přebíhám na Hradčanskou. Tam se řídím radou dalšího z účastníků, který už zkontroloval, že linka 2 jedoucí k Vozovně Střešovice má už teď zpoždění, které by spíše znamenalo penalizaci. Včas jede jen jednička, moje dnes už čtvrtá linka, kterou jsem využil podruhé. Ale sázím na jistotu a do cíle dobíháme asi minutu před limitem.

Svoje body se mi podařilo (snad) správně spočítat až cestou domů v metru, ale z minulých let vím, že někteří účastníci jsou šikovnější a správné číslo znají už v cíli. Dotaz na Matěje mi potvrzuje, že letos to na nejlepší zdaleka stačit nebude, ztrácím víc než 50 bodů. Ale vlastně mi to nevadí. Soutěž mě bavila, přinesla mi několik pěkných vzpomínek, a vítězství si stejně víc zaslouží opravdoví znalci městské hromadné dopravy. A pořadatelé si zaslouží poděkování!

Statistiky na závěr

Projel jsem celkem 20 bodovanými linkami:

• 12 tramvají (+3 linky k tomu podruhé bez bodů)
• 2 linky metra (+jednu z nich podruhé)
• 3 “běžné” autobusy
• 1 autobus “třístovkový”, lépe hodnocený
• 1 trolejbus
• 1 vlak
• 0 přívozů :-)

Vystoupil či nastoupil jsem na celkem 36 zastávkách, pokud dobře počítám. Tři z nich byly bonusové. Dle výsledků umístěných na konci článku o Lítačce na MHD86.cz to stačilo na 13.-14. místo a uznaných zastávek bylo asi jen 35. Chyba spíš bude na mé straně, to už je jedno, i tak by to byl můj první výsledek na Lítačce mimo top 10.

Naběhal jsem celkem 5,55 km na 14 přebězích delších než 100 metrů. Z nich nejdelší měřil 800 m, druhý 750 m, ostatní 500 a méně. Do tohoto součtu nepočítám úseky, kde jsem se sice přesouval po svých, ale neběžel jsem.

Tento článek vznikl s pomocí technologií. Vstupem bylo vyprávění dětem před spaním, převáděné počítačem na text (hlasové zadávání textu v Google dokumentech). Takový text jako obvykle obsahoval hromadu chyb, z nichž velkou část odstranilo prohnání umělou inteligencí (ChatGPT). Kdybych pak prováděl korektury jen v oblasti pravopisu a skladby vět, ani by jich nebylo tolik. I když pořád více, než u textů, které neobsahují místopisné názvy. Ale číst se to moc nedalo a tak asi nejvíce času zabralo stylistické doladění.