V polovině dubna pořádal Žaket již popáté orientační závod s využitím integrované dopravy. Motivací k jeho uspořádání bylo nejspíš otevření nově dostavěného úseku metra do Motola, s tím spojené další změny v hromadné dopravě a vydání nové mapy pražské MHD. Takto začínal článek s názvem „Netradiční orientační závod – Praha jinak“, který jsem na žádost organizátorů napsal do červnového čísla časopisu Orientační běh. Protože se závodu úspěšně zúčastnilo i několik členů Ekonomu, dávám ho v lehce upravené podobě i do ročenky. Tj. tento článek je víceméně kopií článku z oddílové ročenky Ekonomu Praha za rok 2015.
Po Praze bylo rozmístěno celkem 15 různě obodovaných kontrol a závodníci se snažili získat za jejich oběhnutí či projetí co nejvíce bodů. Ve tříhodinovém časovém limitu rozhodně všechny kontroly navštívit nešlo. Takže závod svojí koncepcí více podobný dlouhým bodovacím MTBO závodům typu Bike Adventure, než běžeckému orienťáku. Možná proto se na předních příčkách umístilo více závodníků specializujících se na MTBO. To platilo i pro členy Ekonomu. Na celkově 4. místě skončil mezi jednotlivci Honza Kabát, nejlepší ženou byla Martina Hanzlíčková, a mně se podařilo už potřetí tento závod vyhrát celkově.
Druhého absolutně nejvyššího bodového zisku ale dosáhli neorienťáci – vítězové kategorie týmů a nadšenci do veřejné dopravy Petr Hnyk s Ditou Lazárkovou. Znalost MHD se ukázala jako důležitá, ale slogan „Nemusíte běhat, můžete se vozit!“ neplatil, pokud někdo chtěl myslet na vítězství. Kontroly pod Petřínem, u Žižkovského vysílače a v Letenských sadech se nacházely dále od použitelných zastávek MHD a jejich efektivní sebrání vyžadovalo dost běhání. Při svém vítězném postupu jsem naběhal celkem 11,5 km.
Jak jsem se při závodě rozhodoval a co se ukázalo jako klíčové?
Mapa se rozdává 5 minut před ostrým startem, takže už před vyběhnutím jsem díky internetu v mobilu zjistil, že 10 minut po startu odjíždí vlak z Nádraží Holešovice do Podbaby. Kudy začnu, jsem měl tedy jasno. K první kontrole u Trojského mostu ale bylo třeba běžet, žádná tramvaj v tu chvíli jet neměla. Na vlakové nádraží jsem doběhl s dostatečným předstihem, takže se logicky projevil „zákon Posázavského expresu“, ač tady šlo o úplně jinou trať :-) – vlak měl 4 minuty zpoždění. Ale aspoň to přineslo víc času na hledání v jízdních řádech.
Takže jsem věděl, že doplatím na to, že z Dejvické směrem do Motola jezdí jen každé druhé metro a budu čekat většinu z dlouhého intervalu 8 minut. Kdyby se závod konal o pár týdnů později, už by to bylo jinak, po stížnostech cestujících tam začnou jezdit vlaky častěji.
Po oražení kontroly u Nádraží Veleslavín mi bylo jasné, že čekat dalších 8 minut na metro na Petřiny čekat nechci. Kopec na Petřiny musím vyběhnout po svých. Jízdní řád říká, že autobus 191 pojede z Větrníku asi za 4 minuty, takže se flákat nemůžu. Brzy vím, že včas nahoře na zastávce nebudu. Na rozdíl od SMIKu, kde se kontroly pohybují přesně dle jízdního řádu, se v pražské MHD musí počítat se zpožděními některých spojů. Takže já jsem na Větrník doběhl asi o minutu a půl po čase odjezdu dle jízdního řádu, ale autobus se objevil až minutu poté.
V autobuse dělám finální rozhodnutí o plánu pro zbytek závodu. Bus 143 ke kontrole v Košířích by mi ujel a jezdí po 15 minutách. Ani už nezjišťuji, kdy by mi pak jel vlak ze zastávky Praha – Hlubočepy, obě kontroly škrtám a po oražení na Ladronce chci získat 15 bodů za Nemocnici pod Petřínem. To znamená popojet dalším spojem linky 191 (měl ještě větší zpoždění než ten předchozí) na Strahov a pak seběhnout Petřínskými sady, orazit kontrolu a běžet dál. Dnešní nejdelší běžecký úsek dne měřil 2,5 km.
Postupy metrem mají výhody (jezdí často a přesně) i nevýhody. Signál je tam omezený až žádný a to se hledá v jízdních řádech těžko. Tramvaj z Pražského povstání jede včas a musím dobíhat. Autobus 188 ze zastávky Jezerka nejspíš taky včas, takže musím seběhnout parkem Jezerka. Že jsme tam chodili na procházky ve školce si vzpomínám až teď při psaní článku. Tramvaj na Spořilov má zase větší zpoždění, dokonce dřív přijíždí další spoj linky 188, kterým jsem pár zastávek nakonec popojel. Ze Spořilova sbíhám na autobus do Záběhlic, na ten čekat nemusím. Od kontroly na zastávce vlaku Praha – Strašnice se vyplácí na metro běžet.
Vím, že při výstupu z metra na Jiřího z Poděbrad budu mít 35 minut do limitu. Po kontrole u Žižkovského vysílače chci ještě stihnout Letenský kolotoč nedaleko cíle. Kudy to ale bude nejrychlejší? Jízdní řády hlásí, že při návratu do metra, cestě na Staroměstskou a odtud kus tramvají bych limit stihnout nemusel. Takže volím zase běh. Od vysílače je to naštěstí z kopce. Nevím, proč na Husinecké dobíhám autobus X-9, když tuším, že zahýbá nesprávným směrem a vteřiny spíše ztratím než získám, ale alespoň jsem si v něm odpočinul. Další a to už neplánovaný odpočinek přichází na křižovatce u Bulhara. Uzavírka způsobuje, že se musí překonat ještě více přechodů než běžně a na zelenou je třeba čekat déle. U Masarykova nádraží naštěstí dobíhám tramvaj, která mě doveze až na Strossmayerovo náměstí.
Tam přijíždím asi 13 minut před limitem. Kontrolu bych ještě měl stihnout, ale musím zabrat. Kopec na Letnou bolí, přeci jen už (správně) tuším, že si dnes zdvojnásobím počet letos naběhaných kilometrů. Od Letenského kolotoče se vracím na Strossmayerovo náměstí s tím, že třeba pojede tramvaj, co mě doveze do cíle. Ta sice jede, ale vidím ji daleko před sebou, takže i v závěru musím po svých. Naštěstí času zbývá dostatek a v cíli jsem asi minutu před limitem.
Aby článek nebyl jen kopií toho vydaného v časopise, doplňuje ho ještě komentář nejlepší ženy Martiny Hanzlíčkové:
Je to asi jediný typ závodu, kdy mám šanci s váma soupeřit :-) Za zmínku ještě možná stojí, že jsem startovala jako úplně poslední a doběhla taky jako úplně poslední. A za trestné body (bylo jich celkem 10, za doběh skoro 5 minut po limitu) může jasná chyba na Pražského povstání, kdy jsem od budovy soudu Na Veselí použila k metru 3 spodní přechody, místo abych lehce vyběhla do kopečku na jeden horní, přestože už jsem tam šla nejmíň stokrát a vím, že dolní semafory nejsou sfázované. Bohužel páteční doprava byla tak velká, že nešlo přeběhnout na červenou a to mě stálo dvě ujetá metra, přičemž mi kvůli tomu na Holešovicích ujela 17 a musela jsem celý tento děsně dlouhý úsek až do cíle na Výstavišti běžet. Možná kdybych se vykašlala na kontrolu číslo 1 na začátku, doběhla bych včas a bodově bych na tom byla stejně, ale tramka stejně jela až za 10 minut. Jinak mám shodné kontroly jako Martin, kromě té 13 u vlaku v Podbabě, a šla jsem je víceméně v protisměru.
Tento závěrečný odstavec v ročence chybí, na papíře by odkazy na související články neměly takový význam. Do ročenky už jsem na podobné téma psal dříve, o orienťáku v pražské MHD v roce 2009. Součástí loňské ročenky byl článek o trochu podobném závodě, Pražské lítačce 2014. Pražská lítačka 2015 se pak konala týden před tímto Žaketím závodem, posloužila mi svým způsobem jako trénink. I když to je silné slovo, všechny tyto závody považuji spíš za zábavu.