Letošní Pražská lítačka, závod v používání pražské hromadné dopravy, přinesla spoustu nečekaných okamžiků. Výrazné zpoždění vlaku, zaseknutí v dopravní zácpě, autobus co neotevřel na zastávce dveře k výstupu… a jako vždy to byla zábava. Překvapení přišlo i po akci, kdy jsem až během neděle zjistil, že se mi podařilo páteční akci těsně a nečekaně vyhrát. Tak se tedy krátce podělím o svoji závodní strategii.

Předzávodní plány

Pražské lítačky jsem se zúčastnil už popáté. Co je zač se dá zjistit třeba z článku o mé první účasti v roce 2014, kdy se mi podařilo vyhrát. Zápis jsem sesmolil i v roce 2015 (2. místo) a 2016 (výsledkově neúspěšný).

Letošní předzávodní plány byly jasné

• Méně než kdy jindy běhat a víc se vozit, po 3 týdnech nemoci to na větší běhání nebylo,
• stihnout start, což k předchozímu odpolednímu programu nebyla vůbec samozřejmost,
• a pokusit se vyhrát, což ostatně chci všude, kde na to mám :-)

Přípravě jsem pár desítek minut dal, takže jsem měl před závodem poprvé připravenu variantu trasy, do které bych se za určitých podmínek pustil. Byla víceméně kopií toho, díky čemuž loni vyhrál pan Pašin – výlet do Mníšku pod Brdy s přestupem na Jílovišti. Ale měl jsem v plánu se do ní pustit jen v situaci, kdy by se někde tam nebo po cestě na Zbraslavi objevila bonusová kontrola, nebo kdyby většina bonusových kontrol byla špatně dostupná. Jinak mi totiž přišlo, že se tento výlet vyplatí podniknout jen uprostřed závodu, kdy by to zas rozbilo zbytek strategie, a jindy by se na některých místech moc čekalo.

Jinak vypadala moje příprava následovně (naskenovaný papírek, co jsem měl s sebou).

 

Před startem

Do místa startu na zastávce Praha Smíchov – severní nástupiště jsem dorazil sice těsně po rozpravě, ale na specialitu v podobě navýšeného bonusu pro některé bonusové kontroly jsem se zeptal. Jak čtu ve článku s ohlédnutím pořadatelů za Lítačkou, jeden ze „soupeřů“, mladý kluk se kterým jsme se bavili po závodě, dorazil asi podobně jako já, ale toto neudělal a díky tomu nevyhrál.

Mých 5 minut mezi obdržením bonusových zastávek a startem vystihuje fotka (kterou jsem si vypůjčil z fotogalerie u článku v Blesku o Lítačce). S aplikací Mapy.cz v mobilu zjistit, kde se nacházejí bonusové zastávky, a s pomocí druhé aplikace – Jízdní řády IDOS – najít nějaké vhodné spoje.

Postupně škrtám z bonusových zastávek Otakara Vrby a K Lipanům (moc daleko), zjišťuji že Na Hůrce se nachází v Ruzyni, ale hlavní plán je jasný. Po startu vzít bonusovku Škola Radlice a vrátit se na Smíchovské Nádraží, odkud v 16:16 má vyrazit vlak směr Praha – Řeporyje. Tam je další bonusovka, takže můžu mít v 16:29 dvě a cestou se uvidí, jak dál. Zatím nevím, kde leží bonusovka Kudrnova a kde přesně se nachází zastávka Černošice, U transformátoru, kam se mi ale stejně moc nechce.

Start jsem nehrotil, z videa u článku v Blesku vidím, že už na startovní čáře jsem ztrácel přes 10 vteřin :-)

Po startu vše vychází: Křížová – tram 21 – Škola Radlice – tram 7 – Radlická – metro B – Smíchovské nádraží. Na nástupiště nádraží Praha Smíchov docházím v 16:14.

Zpožděný vlak vše rozbíjí

Vzápětí slyším hlášení, že můj vlak bude mít zpoždění 15 minut… Zároveň na sousední kolej právě přijíždí zpožděný vlak do Berouna. Takže co dál? Na rozhodnutí mám jen desítky vteřin. Improvizace maximální. Do aplikace zadávám spojení Smíchov – Černošice, U transformátoru. Ha, je tam v Černošicích na přestup jen 7 minut, navíc už teď má vlak zpoždění 2 minuty, to by za to mohlo stát. Naskakuji do vlaku, usedám a domýšlím souvislosti.

A asi mám problém. Lítačka (myšleno tramvajenka) mi platí jen do Radotína, Černošice jsou už v pásmu 1. Lístek nemám, vždyť jsem chtěl jet jinam. Jestli se dá ve vlaku dokoupit, to nevím. Jet načerno se dle pravidel nesmí, Mirek Dušín by to nikdy neudělal. Zvažuju výstup v Radotíně a přejezd autobusem do Lahovic, odtud pak asi do Mníšku. Ale kvůli zpoždění vlaku spíš nestihnu přestup. Takže vystoupit v Chuchli, kde bych mohl potkat vlak jedoucí zpátky na Smícháč? Tam bych mohl dorazit před odjezdem zpožděného vlaku do Řeporyjí. Navíc v okamžiku otevírání dveří v Chuchli potkávám průvodčího, což mě znervózňuje :-)

Vystupuju, podbíhám podchodem a na pokyn průvodčí naskakuji na poslední chvíli do dveří vlaku zpět. Pořadatelů jsem o tom zpětně napsal: „Nevím, jestli si zasloužím body za vlakovou zastávku Praha – Velká Chuchle. V rychlosti jsem tam označovací strojek nenašel, ale čas jsem měl jen na podběhnutí podchodem a přeskočení do vlaku jedoucího zpátky. Rozhodněte sami.“ Tak jsem si je prý zasloužil.

Na kdyby se nehraje, ale vhodnější variantou asi bylo něco jiného. Po zjištění zpoždění vlaku jsem spíš měl vyrazit do Mníšku, tehdy na to byl ideální čas. Ale zpětně už to dopočítávat nechci.

Na druhý pokus do Řeporyjí a pak do Motola

Vlak do Řeporyjí má zpoždění už na Smícháči o nějakou minutu více než 15 minut, navíc si dává ještě pauzu v Hlubočepech. Je sice hezké, že dostávám další čas na vymýšlení, co dál, protože mi to vůbec nejde, ale tímto dodatečným zpožděním přicházím o pěkné spoje všemi směry (včetně Černošic, i když to by asi výhra nebyla). Zpoždění v Řeporyjích muselo být tak 22 minut, každopádně cestou zamítám relativně plynulý spoj do Ruzyně (na Hůrce). Vypadá to, že toho tam moc nejezdí, návrat zpět by mohl být problematický. Kudrnova v Motole bude lepší volba.

Každopádně tyto končiny vůbec neznám. Nevím, jak rozumně cestou přestupovat, abych získal víc bodů a nezůstal „někde viset“. Zachraňovat to přebíháním, na to teď nemám. Takže volím dlouhý přejezd z Řeporyjského náměstí na Motol – celých 18 minut v lince 174! Odtud byl plán přejít za roh na jinou zastávku a svézt se na Kudrnovu, ale zrovna přijíždí bus linky 347. Ten je za hodně bodů, tak co se jím svézt na Nemocnici Motol (a pak proběhnout areálem na Kudrnově do autobusu nastoupit). Za to jsem odměněn hned dvakrát. Nejdřív několikaminutovým zásekem v zácpě ve stoupání k Nemocnici Motol. Podruhé tím, že řidič na zastávce otevírá jen přední dveře, takže se mi nedaří vystoupit a musím o zastávku dál. Body navíc za to sice jsou, ale jen 4, protože zpátky se vezu zas linkou 174. Od Nemocnice pak jedu autobusem 167 na Kudrnovu.

Strukturované shrnutí: Praha-Smíchov – vlak S7 – Praha-Chuchle – vlak S7 – Praha-Smíchov – vlak S6 – Praha-Řeporyje – přeběh na Řeporyjské náměstí – bus 174 – Motol – bus 347 – Šafránecká – bus 174 – Nemocnice Motol – bus 167 – Kudrnova.

Druhá půlka závodu hlavně v tramvajích

Mám 3 bonusovky, a asi hodinu a půl do limitu. Další bonusovka nedává smysl, lepší bude jezdit hlavně tramvajemi a co nejvíc přestupovat. Nejprve přebíhám k zastávce Hotel Golf. To je můj dnešní nejdelší přeběh, 650 metrů. Naštěstí z kopce.

Hotel Golf – tram 16 – Kotlářka – tram 9 – U Zvonu – přeběh – Bertramka – tram 15 – Arbesovo náměstí – tram 12 – Švandovo divadlo – tram 9 – Újezd – tram 12 (stejný vůz jako předtím) – Hellichova.

Zde přichází další vtipný a nakonec rozhodující okamžik. Chci získat body za bohatě odměněnou cestu lanovkou. Už jsem přešel na druhou stranu silnice, ale lanovka má odjíždět až za 4 minuty. To v appce nehledám, to mám vypsané na papírku v přípravě. Protože ale vidím přijíždět tramvaj linky 22, za níž ještě body nemám, a ty 4 minuty se mi čekat nechce, plán na výjezd na Nebozízek na poslední chvíli škrtám. Až v cíli se od větších nadšenců přes MHD dozvídám, že lanovka je rozbitá a nejezdí. Tuhle přípravu jsem zanedbal.

Místo toho zůstávám u tradičních linek: Hellichova – tram 22 – Malostranské náměstí – tram 20 – Malostranská – metro A – Můstek – Václavské náměstí – tram 24 – Jindřišská – přeběh na Praha-Hlavní nádraží – vlak S9 – Praha-Vršovice – Nádraží Vršovice – tram 24 – Otakarova – přeběh (spíš chůze) na Divadlo na Fidlovačce – tram 7 – Svatoplukova – tram 14 – Ostrčilovo náměstí – přeběh na Albertov – tram 18 – Karlovo náměstí – Moráň – tram 3 – Palackého náměstí – tram 7 – Výtoň – přívoz P5 – Kotevní

Odtud už jen další přeběh do cíle. Času mám dost, ale málo na poslední popojetí tramvají, takže můžu v klidu vyklusávat. Ostatně jako po celou dobu závodu, naplno jsem neběžel ani jednou.

V cíli s vítězstvím nepočítám

V cíli dělám při kontrolním výpočtu svých bodů chybu ve sčítání i násobení a zdá se mi jasné, že mě porazí nejen Matěj, který zná pražskou MHD dokonale, a asi ještě jeden borec. Poslouchám debatu mých „soupeřů“, je vidět že mnozí jsou opravdovými nadšenci do pražské MHD. Zde si víc než kde jinde říkám, že když nevyhraju, je to vlastně dobře. Ti nadšenci si výhru zaslouží víc než já. V minulých letech bych napsal, že mojí výhodou je jen fyzička a schopnost improvizace z dlouhých MTBO závodů, ale tentokrát ani to první neplatilo. Běhal jsem méně než ve všech předchozích ročnících (dohromady jen 3,5 km – loni to bylo 4,5 km a předtím vždy ještě víc) a určitě nejpomaleji. Ze sobotního ranního vyhlášení se rovnou omlouvám.

Doma přepočítávám svoje body v Excelu a zjišťuji, že místo avizovaných 266 bodů asi budu mít 282. Ale ani s nimi neočekávám vítězství a v sobotu ráno zůstávám doma, ostatně pořád mi není nejlíp. Až v neděli k večeru nacházím na internetu shrnující článek s výsledky, divím se svému těsnému vítězství (o 3 body před druhým i třetím) a říkám si, že bych tedy měl napsat tento článek.

Na závěr nesmím zapomenout poděkovat pořadatelům za tradičně vydařenou akci, ještě jednou se omlouvám za neúčast na vyhlášení, a za rok zase znova…

GPS záznam na závěr

Nikdy nevím, jak vhodně nastavit typ aktivity na Stravě, tak jsem původně chtěl nechat záznam skrytý. Ale když jsem vyhrál… Jinak kilometrů jsem letos překonal nejvíc ze svých 5 účastí, celkem 55 km.