Zkusit vystoupat na třítisícovku. To jsme si dali za dílčí cíl našeho pobytu v rakouských Alpách v srpnu 2013. Nakonec jsme vybrali ubytování nedaleko Raurisu s tím, že za dobrých podmínek se pokusíme dobít Hoher Sonnblick, 3106 metrů vysoký vrchol v oblasti Goldberggruppe. Nebyli jsme si úplně jisti, zda se dá cesta tam i zpátky zvládnout za jeden den, ale určitě jsme to chtěli zkusit takto nalehko. Zároveň nám Sonnblick připadal jako vrchol, který by mohl být dostupný i pro nás – tedy nikoliv horolezce, ale „chodce“.
Ideálním startovním místem pro jednodenní výstup na Hoher Sonnblick je určitě Kolm Saigurn. Autem se sem ale dostanou asi jen ubytovaní v místních chatách. Jezdí sem sice autobus, ale než zastavit na placeném parkovišti dole u Bodenhausu a spoléhat na autobus nám přišlo výhodnější a pohodlnější zaplatit dole mýtné 9 eur za auto a vyjet na parkoviště Lenzanger, odkud už je to k výchozímu místu, kterým je Naturfreundehaus Kolm Saigurn, nějakých 20 minut pěšky.
První část stoupání z výšky 1596 metrů až do 2176 metrů, kde se nachází chata Neubau (známá také jako Naturfreundehaus Neubau), nepřináší žádné zádrhele. Snad jen lze potkat skupinku krav uprostřed cesty. V tomto úseku nejvíc neseděl časový odhad z ukazatelů, a nebo možná jen jsme silní v takovýchto vyloženě chodeckých pasážích, ale místo za 2 hodiny jsme to ušli za 1 hodinu 10 minut.
V druhé třetině cesty k Rojacherhütte (2719 m) lze také potkat krávy, ale jen zpočátku. Pak je mohou vystřídat sněhová pole (do srpna tentokrát neroztály asi na třech místech), ale jejich překonání nedělalo problém. Za pěkného počasí, na které my jsme štěstí měli, je už kousek před chatou vidět vlevo nejen vrchol Schareck, ale i pod ním fungující lyžařské středisko na Mölltalském ledovci. Dokonce sjíždějící lyžaře se nám podařilo identifikovat, ale moc jich tam nebylo.
Závěrečná třetina výstupu je technicky nejnáročnější. Na jednu stranu, není to nic pro vyložené chodce (ruce se musí používat docela často) ani pro lidi trpící závratí (stoupá se po docela úzkém a prudkém hřebeni). Na druhou stranu, dá se to zvládnout zcela bez vybavení, my měli jenom pohorky. Ale pozor, měli jsme štěstí na počasí. Skoro jasno, téměř bezvětří a obě varianty posledních metrů výstupu v ideálních podmínkách. Dva dny zpátky něco nasněžilo, takže ledovec, přes který vede jedna z variant, byl schůdný i bez maček (a to prý v srpnu nebývá pravidlem). Hřeben, po němž vede technicky náročnější varianta, byl už ale zcela suchý. Nahoru jsme šli po hřebeni, dolů jsme křižovali ledovec. Možná ale až moc nízko – nevím, jestli naše trasa (viz GPS záznam) je ta doporučovaná. Každopádně ke konci jsme traverzovali dost prudký úsek ledovce.
Cesta od parkoviště až na Hoher Sonnblick nám trvala asi 4 hodiny, což přinášelo myšlenky si výlet někde prodloužit. Bez výbavy pro chůzi po ledovci je však nesmyslné vymýšlet cokoli jiného než sejít zpět k chatě Neubau. Mezi nesmysly namátkou patří pokračování ze Sonnblicku směrem na Hocharn, stoupání na vrchol Goldbergspitze čí traverz směrem k Niedere Scharte. Nápad vystoupat ještě k chatě Nidersachsenhaus ztroskotal na tom, že jsme se drželi jiných směrovek, než které by patřily přímé cestě z Neubau na Nidersachsenhaus. Hypotézu, že tato trasa vyznačená v naší mapě staršího data nyní již značená není, nám skutečně webová verze mapy na kompass.de potvrdila. Takže jsme sestoupili zpět do údolí delší, ale o to pozvolnější a pro sestup příjemnější trasou. Její závěrečnou část jsme si pak ještě prodloužili o procházku „pralesem“ – prošli jsme si stezky Rauriser Urwald. Paradoxně na nás působil prales stejně čistý nebo i čistší, než normálně udržovaný les.