Göynük canyon a Lýkijská stezka - Turecká riviéra jinak

V polovině října 2011 jsme strávili týden v Turecku. Většinu času jsme přebývali na Turecké riviéře, v městečku Beldibi umístěném zhruba na půli cesty mezi známými letovisky Antalya a Kemer. U hotelu na pláži jsme se samozřejmě neváleli. Podívali jsme se i do míst, kam se v téhle oblasti jezdí nejčastěji na výlety. Zejména Pamukkale, Myra a Kekova stojí za návštěvu, ale už o nich bylo napsáno snad vše. Zatímco o horách při pobřeží, Lýkijské stezce a Göynüku se toho zas tolik najít nedá, a k něčemu by tak mohl být dobrý i článek dopsaný až po třech letech…

Vyšší ceny letenek do Turecka nás přiměly si raději zakoupit pobytově poznávací zájezd. Jeho výhodná cena byla vykompenzována různými nákupními akcemi v průběhu výletů a časem při nich ztraceným. Pořadatel zájezdu si tedy zmínku na tomto místě nezaslouží, chvílemi jsme si říkali, jestli nebylo lepší hledat jinde, třeba v nabídce last minute Turecko u CK Blue Style. Program zájezdu počítal se dvěma dny, které jsme si mohli zařídit podle svého, kvůli nepřízni počasí nakonec zbyl jeden.

Ve volném dni jsme se chtěli trochu podívat do hor. Ty totiž začínají mnohde v podstatě za pláží a dosahují slušných výšek. Dostat se do výšky 2365 metrů nad mořem není žádný problém ani pro běžného plážového turistu – na horu Tahtali ho totiž vyveze lanovka „Olympos teleferik“ a pod ní autobusy místních cestovních kanceláří. Jde však o celkem drahý výlet (cca 35 eur) a navíc, nechat se vyvézt nahoru lanovou prostě není ono. Po svých se tam sice asi vystoupat dá, ale ne za jeden den a ne od spodní stanice lanovky, takže jsme Tahtali zavrhli.

Sehnat kvalitní mapu se nám nepodařilo, to je ale prý v Turecku normální. Takže jsme museli vzít zavděk mapou označenou „New Lycia map“ z edice pojmenované „ten maps“, o níž se na internetu nic najít nedá. Každopádně je to spíš taková omalovánka, ale díky ní jsme se dozvěděli o stezce Lýkijské stezce (Lycian way), jejíž část jsme si chtěli projít. Za startovní místo jsme zvolili Göynük. Tam se dá z Beldibi jak dojít pěšky, tak přiblížit dolmuží (místním autobusem). Řidič dokonce pochopil, že nás nebude zajímat městečko Göynük, ale Göynük canyon, vysadil nás tedy na křižovatce nejblíž kaňonu. Odtud je to ještě 3,5 km pěšky po silnici – kdo má auto, může si tento úsek ušetřit.

Nevzít si s sebou peníze by byla chyba – na začátku kaňonu stojí v cestě plot a je třeba zaplatit 5 TL za vstup a osobu. Zároveň se zde ale dozvídáme, že tady kromě nástupu na Lycian way můžeme podívat na nějaký vodopád a vyzkoušet si canyoning, Kvůli tomu sem asi jezdí nejvíc turistů – ale i tak jich zde potkáváme oproti ostatním místním atrakcím minimum. Místní cestovky nemají canyoning ve vystavované nabídce, i když ho asi některé nabízejí. Za canyoning se nám platit 15 TL (7,5 eur) na osobu platit nechce, ale přesto se necháváme zlákat výletem k soutěsce, kde má být vodopád.

Během asi 2km dlouhé cesty je na co se dívat – široká šotolinová cesta vede nad údolím, kde si říčka razí cestu mezi skalisky. Na konci cesty toho ale není vidět o moc víc – snad jen tůňka se spoustou žab, do níž přitéká voda ze skalní soutěsky. Do té se už dá dostat jen v rámci nabídky canyoningu a v té soutěsce možná bude i slibovaný vodopád. My tedy žádný nepotkali, ale nalezené fotky na internetu a podoba leteckého snímku napovídají, že tam nejspíš je :-)

Vrátili jsme se tedy zpět k původnímu plánu projít si část Lycian way a to sice severním směrem, nicméně bez ambicí dojít až do obce Hisarçandır, o níž mapa píše, že je z Göynüku vzdálena 16 km, cestou je nutné vystoupat do nadmořské výšky cca 1500 metrů a trvá to přes 10 hodin.

Zde poznámky zapisované na letišti a v letadle končí. Pro další dovolené už jsem se z toho poučil, a zde nezbývá než si vzpomenout aspoň na něco…

Z cesty vedoucí k vodopádu se směrem na Hisarçandır odbočuje u jezírka, které je vidět níže na fotce. Myslím, že jsme odbočku nechytli na první pokus. Cestička vedla zalesněným údolím, místy byla docela zarostlá a místy se ztrácela, ale vždy jsme nakonec pokračování našli. Míst s dokonalými výhledy na vysoké skály po obou stranách údolí na cestě asi moc nebylo, to by vznikly lepší fotky, každopádně nad hranici lesa jsme se ani zdaleka nedostali. GPS záznam říká, že jsme vystoupali zhruba do nadmořské výšky 800 metrů, kde jsme si řekli, že už nám nezbývá moc času a začali se vracet. Směrem nahoru nám to trvalo asi 2 a čtvrt hodiny a zpátky něco pod dvě hodiny. Za tu dobu jsme potkali snad jen jedinou skupinku turistů, prostě byli jsme úplně mimo civilizaci a tu tureckou pobřežní plážovou dvojnásob. Také kvůli tomu se nám výlet líbil…