V srpnu 2012 jsme strávili týden na Islandu. Poznali jsme od všeho něco – od míst, kam míří většina návštěvníků Islandu, jako jsou Zlatý okruh nebo Modrá laguna, přes jeden z nejznámějších islandských treků Laugavegur, až po místa, kde jsme byli téměř a v případě výstupu na vrchol Ok úplně sami. Třeba naše zážitky a zkušenosti budou inspirací a užitečnými radami pro další cestovatele i přesto, že článek vznikl až několik měsíců po návratu a pak ještě rok čekal na zveřejnění…
Přípravy na cestu
Cestu na Island jsme zvažovali již dříve, finálně jsme se rozhodli ale až ve chvíli, kdy se začaly objevovat akční ceny zpátečních letenek okolo 5000 Kč. Zpětně musím říct, že jsme si pro cestu na Island vybrali dobrý rok, protože přímé lety z Prahy na letiště v Keflavíku jsou po problémech letecké společnosti Iceland Express již minulostí a sehnat letenky za dobrou cenu bude letos složitější. Druhou variantou je vybrat si z nabídky zájezdů na Island. Některé z nich mají v programu jen nejznámější z míst zmíněných v článku, jiné vás dovezou i na další popsaná místa.
Hned po nákupu letenky jsme si zamluvili zapůjčení auta, lepší je ale se předtím ještě zamyslet, kam s ním budeme chtít na Island jet. Strategie zapůjčení nejlevnějšího vozu nemusí být ideální, běžná auta se totiž nedostanou všude. Velká část cest ve vnitrozemí je sjízdná jen terénními vozy, jejich pronájem je ale výrazně dražší.
Tím přípravy skončily. Jasno už jsme měli jen v tom, že se nebudeme snažit za týden objet celý Island a strávit tak většinu času v autě. Před odletem jsme si vypůjčili několik průvodců a pořádně je začali zkoumat až v letadle. Nejlépe nám posloužil turistický průvodce po Islandu od Rough Guides.
Island je spíše dražší zemí, zejména doprava po ostrově nebyla nejlevnější, ať již půjčeným autem nebo autobusem. Islandské koruny (ISK) jsme v podstatě nepotřebovali, téměř všude se dá platit kartou, třeba i u řidičů linkových autobusů. Jen v kempech v horách jsme se rovnou zbavovali hotovosti a neptali se, jestli se dá za nocleh zaplatit kartou. Orientační ceny uvedené v průvodcích starých dva a více let už většinou neplatily a v reálu byly vyšší, takže i ceny uvedené v článku berte jako orientační. Však jsme také v nejstarším průvodci četli, že pro přepočet na české koruny máme dělit dvěma, dle tři roky starého už se dělilo čtyřmi a my jsme ceny dělili zhruba šesti.
Islandštinu se cestovatelé učit nemusí, ale je dobré si předem nastudovat aspoň to, jak se správně vyslovují některá netypická písmena jejich abecedy. Třeba že „þ“ se rozhodně nečte jako „p“ a co to vlastně je „ð“.
Počasí na Islandu není špatné, jen někteří cestovatelé jsou špatně vybaveni. Stan s děravou a prosakující podlážkou či tenká potrhaná karimatka nebyly dobrými společníky na cestě, noci jsou tu chladné a země navíc vzhledem k častým dešťům většinou mokrá. Proti větru, který místy na Islandu fouká opravdu silný, jsme naštěstí odolné oblečení měli.
Laugavegur – přechod z Thórsmörku do Landmannalaugaru
Jak Thórsmörk tak Landmannalaugar jsou místy, kam se běžným autem nedostanete. Přebrodit řeky, které silnice kříží, zvládnou jen terénní vozy. I když jsme měli půjčené běžné auto, nevadilo to, zde jsme stejně chtěli využít autobus. Na vlastní přechod se doporučovalo si vyhradit 4 dny s tím, že to jde zvládnout i rychleji. Pro přechod jsme zakoupili v informačním centru v Reykjavíku turistickou mapu oblasti Landmannalaugar – Thórsmörk – Fjallabak v měřítku 1 : 100 000 za 2.390 ISK, dá se to však asi zvládnout i bez ní.
Navzdory doporučením jsme si vybrali jako startovní místo Thórsmörk, kam z Reykjavíku jezdí autobus dvakrát denně za 6.200 ISK. My jsme však nechali auto na půli cesty v městečku Hella a platili o něco méně. Cestou do Thórsmörku autobus ještě zastavil na úpatí sopky Eyjafjallajökull, která na jaře 2010 zvládla svojí aktivitou zastavit letecký provoz po celé Evropě. Do Thórsmörku jsme dorazili před půl jednou a rychle jsme vyrazili na přechod. Ten začal rezervací březového a jalovcového lesa, který jakoby snad ani na Island nepatřil. První výzva přichází po cca 2 kilometrech – koryto řeky Thröngá je třeba přebrodit. To znamená zout boty, nasadit sandále nebo jiné boty do vody (naboso bych to s ohledem na kameny na dně a silný proud nezkoušel) a někomu se mohou hodit i kraťasy, protože voda může sahat až nad kolena. Přes další řeky v tomto úseku již vedou mosty. Zejména pohled z toho přes řeku Ljósá nad hlubokou ale úzkou propastí nabízí zajímavou podívanou. Až později začne cesta více stoupat k chatě Botnar, kde se doporučuje poprvé přespat. I v půl šesté se však rozhodujeme pokračovat na další stanoviště u jezera Álftavatn. Cesta vede v podstatě po rovině měsíční krajinou, kde zkoušíme nasadit rychlé tempo, abychom stihli přebrodit řeku Bláfjallakvísl ještě za světla, což se nám s přehledem daří. Tento brod se nám zdál z celého přechodu nejnáročnější, řeka byla nejhlubší a nejširší. Třetí brod přišel nečekaně kousek před jezerem Álftavatn, ale překonat řeku nebylo těžké. Na tábořišti u jezera Álftavatn jsme postavili stan okolo třičtvrtě na deset, kdy se už stmívalo, ale pořád bylo ještě vidět. Trasu doporučovanou na dva dny jsme tedy zvládli za necelý den a tím jsme si potvrdili, že celý přechod za dva dny v pohodě zvládneme i přesto, že nám v chození s bagáží chybí minimálně pořádná praxe. Navíc se nám podařilo stanovat na tábořišti, jehož poloha ze všech tří míst k táboření na trase byla nejlepší.
Druhý den se charakter trasy výrazněji mění. Zatímco od jezera Álftavatn začínáme také po rovině, po cca 2 kilometrech a přebrodění řeky Grashagakvísl (jednoduchý, čtvrtý a poslední brod na celém přechodu) se cesta začíná zvedat a vystoupáme až do výšky okolo 1100 m. n. m. Podél cesty je vidět několik míst, ze kterých unikají a jsou cítit horké páry. Zde začíná i nejzajímavější úsek pro šutrology, různé typy i barvy kamení a zemského povrchu se střídají tak často, až je to nepochopitelné. Na téměř nejvyšším bodě trasy se nachází tábořiště u chaty Hrafntinnusker, které z celé trasy nabízí asi nejdrsnější podmínky, pokračujeme tedy pochopitelně dál. Kus za chatou následuje ještě krátký přechod po sněhovém poli a cesta začíná pozvolna klesat k Landmannalaugaru, kde je krajina snad ještě krásnější. Do Landmannalaugaru přicházíme odpoledne, na tábořišti u místní chaty stavíme stan a vybíráme si zaslouženou odměnu za zvládnutí přechodu v podobě koupání až do setmění v místních termálních pramenech. Celá trasa měří zhruba 55 km a zde je video a GPS záznam s několika fotkami.
Do Landmannalaugaru zajíždí autobus jednou denně (z Reykjavíku za 7.700 ISK), přičemž zpět odjíždí v půl čtvrté. To nám dalo prostor ještě na jeden výlet v okolí Landmannalaugaru. S ohledem na únavu z přechodu jsme zvolili procházku se spíše rovinatějším profilem k jezeru Ljótipollur, které nám trochu připomnělo dovolenou na Azorech. Jezero totiž leží na dně hlubokého kráteru, který jsme celý obešli a tím se délka výletu natáhla na necelých 17 km (video a GPS záznam s fotkami)
Zlatý okruh
Na tzv. Zlatý okruh vyráží většina návštěvníků Islandu, nenechali jsme si ho tedy ujít ani my a jeden den mu věnovali.
Skálholt jsme původně plánovali vynechat, ale nakonec byl při cestě. Překvapivě jsme tam nepotkali skoro žádné turisty. V neděli dopoledne jsme se do kostela nedostali, uvnitř probíhala mše.
Gullfoss je velmi pěkný vodopád na řece Hvítá. Podívat se na něj ze všech dostupných cestiček znamenalo nachodit 2 km a víc jak půl hodiny zde nemělo smysl trávit, protože pekelně foukalo. (video)
V Geysiru hlavní gejzír už nějakou dobu negejzíruje, takže o zábavu se stará sousední gejzír Strokkur, který stříká až do výšky cca 30 metrů. Interval mezi jednotlivými erupcemi se pohuboval mezi 3,5 a 7 minutami, takže výstřiků jsme viděli hned několik.
Nejvíce času jsme strávili v Thingvelliru, národním parku, který se díky kombinaci historického významu při zakládání islandského státu a atraktivitě přírody stal prvním islandským místem zařazeným do seznamu světového dědictví UNESCO. Nachází se zde jeden z nejvýraznějších geologických zlomů na světě – příkopová propadlina, kde se od sebe oddělují euroasijská a severoamerická kontinentální deska. Když jsme přijížděli do Thingvelliru, neměli jsme na rozdíl od ostatních zastávek na Zlatém okruhu jasno v tom, co zde máme hledat. Ani průvodce tentokrát moc nepomohl: „Jen těžko můžeme docenit historický význam Thingvelliru, třebaže v oblasti nacházíme jen velmi málo konkrétních památek. Abyste patřičně nasáli atmosféru místa, musíte se blíže seznámit s budovami a rozmanitými přírodními formacemi, v jejichž okolí se historické události odehrály.“ Navíc i zaparkovat se zde dá na několika různých místech. Kdo má nejméně času, měl by zastavit asi u návštěvnického centra s vyhlídkou na celou oblast, kde zároveň začíná cesta vedoucí přímo do příkopové propadliny, a projít se po této cestě třeba až k místu, kde kříží řeku Oxará. Pokud chcete v Thingvalliru strávit více než několik desítek minut, doporučujeme se podívat například k vodopádu Oxarárfoss a nebo naopak sejít dolů do údolí, kde se Oxará vlévá do jezera Thingvallavatn. Kdo se chce podívat hlouběji do národního parku a do míst, kam běžný turista většinou nezamíří, nabízí se mu třeba procházka ke Skógarkotu, kde se nachází zbytky zrušené ovčí farmy. Na tuto procházku je třeba počítat aspoň hodinu. Kromě výborných borůvek a klidu od masové turistiky tu ale nic extra zajímavého není. (video)
Húsafell a okolí
Jeden den jsme strávili v okolí Húsafellu. Už cesta z Thingvelliru do Húsafellu přinášela zajímavé rozhodování. Nejkratší a nejatraktivnější cesta Kaldidalur vede vnitrozemskou pustinou a nabízí výhledy hned na několik ledovců. Není pokryta asfaltem, ale bývá prý sjízdná pro auta všech typů zhruba od půlky června do konce srpna – to tvrdí některé průvodce, přičemž aktuální stav je prý vhodné zkontrolovat na webu. Některé mapy mají silnici označenu jako F550 (písmeno „F“ značí trasu sjízdnou jen terénními vozy), jinde je již označena je jako 550. V informačním centru nám vjíždět na tuto trasu s běžným autem nedoporučili, na mapě obdržené v autopůjčovně byla trasa vyznačena jako vnitrozemní zakázaná a nějaké cedule, že by tam běžná auta z půjčoven neměla co pohledávat, jsme u silnice také zaregistrovali. Jaká je realita? Cesta je hliněná a místy kamenitá, ale za dobrých podmínek s opatrností sjízdná i pro běžná auta.
Z Húsafellu jsme si naplánovali výstup na Okjokull, jeden z nejmenších islandských ledovců, jehož vrchol Ok leží ve výšce 1141 metrů nad mořem. Stoupat jsme začali od silničního mostu přes řeku v Húsafellu po západní (=pravé) straně výrazného údolí Baejargil. Vyšlapaná cestička vede zhruba do poloviny stoupání podél údolí, kde se nachází lavička, vrcholová kniha a pěkný výhled na Húsafell i na malý vodopád v údolí. Odtud už se o cestě v podstatě nedá mluvit. Pokračuje se dál strmě nahoru podél údolí Baejargil po trávě mezi borůvkami, dokud údolí neskončí a svah se nezlomí do jen mírného stoupání. V dostupných popisech trasy se sice píše o nějakém mostu a jezírkách, na které jsme nenarazili, ale již je vidět vrchol Ok a nezbývá než zamířit přímo k němu. Stoupá se postupně po trávě, hlíně, suti, kamenech, až dorazíme ke krátkým úsekům po ledovci. Pod nimi občas může číhat nástraha v podobě hlubokého bahna (zapadli jsme až do poloviny lýtek), takže jsme raději volili stoupání po ledu, které působilo bezpečněji. Na konci se opět stoupá po kamenech. Vrchol Ok nabízí za pěkného počasí opravdu nádherné výhledy do všech stran i na jezírka v kráteru Ok. Pro návrat zpět jsme zvolili ne tak přímo vedoucí východnější trasu (viz GPS záznam našeho výstupu na Ok + video ), kterou jsme se vyhnuli téměř všem úsekům po ledu a hlavně bahnu. Navíc nabízí lepší výhledy na okolní ledovce. Výstup na Ok byl náročnější, než se o něm píše. Místo avizovaných 5 až 6 nám zabral hodin 7, i když zejména při sestupu nás brzdilo sbírání výtečných borůvek. Cesta tam i zpět měřila 25 km. Nedoporučuji se na ní vydávat bez kvalitních bot a za nepříznivého počasí.
Za vidění rozhodně stojí i vodopády Hraunfossar a Barnafoss pár kilometrů západně od Húsafellu na řece Hvítá (to je asi na Islandu oblíbené jméno pro řeku – stejný název, ale jiná řeka, než co na ní leží Gullfoss). Vyběhnout z auta k vodopádům zabere jen pár minut.
Koupání na Islandu
Nevzít si na Island plavky by určitě byla chyba.
Nejsilnějším zážitkem pro nás bylo již zmíněné koupání v Landmannalaugaru. Tamní termální prameny se nacházejí jen pár desítek metrů od turistické základny. V místě, kde do studené říčky vtéká horká voda z několika potůčků ohřátých lávou, je vytvořena kamenná hráz, čímž vzniká prostor pro až desítky lidí. (video)
Zatímco koupání v Landmannalaugaru je zdarma, vstup do Modré laguny, nejznámějších islandských geotermálních lázní a jedné z tamních nejznámějších turistických atrakcí, není zrovna levnou záležitostí. Časově neomezený vstup stál 5.600 ISK. Ne že by relaxace ve vodě s teplotou okolo 38 stupňů nebyla příjemná, ale čekali jsme víc. Celou Modrou lagunu jsme měli prozkoumanou celkem rychle, zas tak velká není. Plavat se tam kvůli malé hloubce v podstatě nedá. Těšili jsme se na saunu, ta ale byla spíše parodií na saunu. Modrá laguna je napájena vodou z nedaleké geotermální elektrárny, výhled na ni z vody působí dost zvláštně. (video)
Kdo si chce zaplavat na Islandu v moři a nepatří mezi otužilce, má šanci přímo v Reykjavíku. Nauthólsvík je místem, kde do mořské zátoky přitéká geotermální voda a ohřívá ji na teplotu asi 20 stupňů. Pokud je to pro někoho příliš chladné, může se smočit v menší zátoce s o něco teplejší a méně slanou vodu, a kdo se chce zahřát, vleze si do bazénku napájeného termální vodou, který je umístěn na okraji této zátoky na uměle vytvořené písečné pláži. Koupání je zde zdarma, jen za použití sprch a převlékáren se platí.