Pražská lítačka 2014

Se závody, při nichž je cílem efektivně cestovat linkami pražské MHD, už mám nějaké zkušenosti z O-PIDu. Ze čtyř ročníků akce pořádané Žaketem jsem se účastnil třikrát, ta první si dokonce vysloužila článek do ročenky orienťáckého Ekonomu. Pražská lítačka už měla za sebou také čtyři ročníky, ale pro mě byl premiérový až 5. ročník, který se konal v pátek 4. dubna 2014.


Pražskou lítačku pořádá Sdružení přátel Jaroslava Foglara. Závod má v základu podobný formát jako žaketí O-PID. Ve tříhodinovém časovém limitu mají účastníci za cíl získat co nejvíc bodů. Jen se ty body se rozdělují více komplikovaně. Body se rozdávají jak za každou zastávku, kde závodník do prostředku MHD nastoupí nebo vystoupí, tak za linky, kterými se sveze. Body za linky MHD jsou navíc odstupňovány, nejmenší hodnotu přináší metro (2 body), pak běžné městské autobusy (3 body) a tramvaje (4 body). Takový vlak je třeba za 7 bodů, přívoz za 9 bodů a lanovka za bodů 10. Aby nezvítězil ten, kdo bude věnovat předzávodní večery hledání optimální trasy, jsou před startem vyhlášeny bonusové zastávky, které znamenají zisk 20 bodů. Podrobněji je to popsáno v pravidlech.

Přípravě na závod jsem příliš času nevěnoval. Párkrát jsem si večer před spaním prohlížel mapu pražské MHD, abych si osvěžil, kudy které linky jezdí. Několik minut jsem věnoval i vyhledání a tisku jízdních řádů pár vlakových linek. Jak těch, které projíždějí zastávkou ve Strašnicích, místem startu a cíle, tak dalších, které na ně navazují a umožní rychlý průjezd Prahou. To vše mi pomohlo ke zvolení hrubé předzávodní strategie: jezdit nejvíce tramvajemi a autobusy a to v místech, kde je hustší síť jejich tras a jezdí tam hodně linek. To znamená víceméně v centru a jeho okolí. Dále jsem plánoval využití vysoce bodovaných lanovky na Petřín a přívozu z Lihovaru do Podolí, jejichž jízdní řád jsem si také vytiskl. Použití vlaku mi dávalo smysl pro rychlé přiblížení se bonusovým zastávkám, pokud by se nacházely poblíž vlaku. Skoro jistý jsem si byl jen jednou cestou, buď po startu ze Strašnic, nebo na závěr zpátky. Žádnou konkrétní trasu jsem ale vymyšlenu neměl, tu jsem chtěl volit až po zveřejnění bonusových zastávek.

Při předchozím závodění v pražské MHD jsem pro zjišťování jízdních řádů využíval přítele či přítelkyni na telefonu. S Nokií 6300 to bylo nejefektivnější. Nový Samsung Galaxy S4 Mini a datový tarif posouvají možnosti na jinou úroveň a díky předzávodní přípravě jsem se dokopal posunout dále v používání chytrého mobilu i sebe. Pro hledání jízdních řádů jsem od té chvíle místo webu DPP začal používat jizdnirady.cz , které jsou lépe přizpůsobeny mobilům. Web dopravního podniku moc neuspěl ani při zkoumání přehledu aktuálních výluk, na stránce jsem se ztratil a raději to vzdal. Donutil jsem se vyzkoušet čerstvě vydanou betu nových Seznamáckých map, která obsahuje i základní informace o jízdních řádech. Rychlejší hledání v mapě však pochopitelně umožňuje mobilní aplikace mapy.cz, která funguje i offline.

Papírová mapa Prahy ale zůstala důležitou částí mé výbavy, vzal jsem si tu od Žaketu z loňského O-PIDu. Nakonec jsem ji měl umístěnu v deskách, které se ukázaly jako téměř nutná pomůcka při povinném zaznamenávání projeté trasy – bez podložky by se mi číslo linky, nástupní a výstupní zastávka zapisovaly těžko. Kraťasy jako oblečení jsem volil nejen kvůli teplému počasí, ale i množství kapes – mobil, opencard, občanku, klíče, drobné a propisku bylo potřeba někam strčit.

Myslel jsem si, že seznamy bonusových zastávek budou zveřejněny s větším předstihem, ale vydávaly se asi až 4 minuty před hromadným startem. Takže času na plánování zbylo minimum. V době ostrého startu už jsem měl zhruba jasno jen v tom, že bonus budu chtít získat za Právnickou fakultu a Nerudovu (aniž bych přesně věděl, kde leží a jaká linka k ní jezdí). Proto jsem se rozhodl pro start vlakem s plánovaným odjezdem v 16:05, dalších 10 minut na plánování (včetně cesty vlakem na nádraží Praha – Vršovice) se hodilo. Ukázalo se, že s chytrým mobilem zas tak šikovný nejsem. Za tu dobu jsem zjistil jen to, kde přesně se nachází 2 z dalších 3 zvažovaných bonusovek – a obě (v Košířích a Řepích) jsem zařadil mezi místa, kam se mi moc nechce. Dále jsem částečně nepřesně pochopil, jak jezdí divná linka 292 na Nerudovu, a vypsal si jízdní řády. Jezdí víceméně po 15 minutách a nic jiného tam nestaví, takže to bude chtít dobře načasovat.

To už jsem vystoupil na Vršovicích a vyběhl před nádraží, kde je konečná busu 193. Měl přijet za necelou minutu, takže jsem s ním popojel na náměstí Bratří Synků. Tam mi tramvaj v protisměru odjela, takže jsem odklusal k Divadlu na Fidlovačce, kde jsem naskočil do zbloudilé linky 17. Pohled ze zadního vagónu dozadu před příjezdem na Ostrčilovo náměstí byl signálem, že se vyplatí vystoupit a odklusat na další zastávku. Následující tramvaj měla takový odstup, že jsme na Albertově byli přesně ve stejnou chvíli. Byla to linka 6 a než mě dovezla na Karlovo náměstí, měl jsem vymyšleno, že postupně zamířím na kombinaci Nerudova + jízda lanovkou na Nebozízek, což je nejlépe hodnocený dopravní prostředek. Na Karláku jsem si řekl, že se hodí vystřídat pár tramvají a zastávek, ale potřebným směrem zrovna nic nejelo, takže jsem popojel (snad linkou 10) na Štěpánskou. Odtud hnedka zpět (myslím číslo 16). Na Karlově náměstí jsem přestoupil do tramvaje 22, co jela hned za ní, obdobným způsobem jsem na Národní třídě přeskočil do čísla 18 a ani u Národního divadla jsem na č. 9 skoro nečekal. Ale stihl jsem si srovnat jízdní řády lanovky (ty jsem měl vytištěné) a varianty použití autobusu 292 s výstupem či nástupem na Nerudově.

Vystoupil jsem na Újezdě a klusal k lanovce. Na posední chvíli jsem se však rozhodl pokračovat na Hellichovu a lanovku odpískat. Znamenalo by to až 10 minut čekání na 292 a ten čas by mi mohl chybět později. Takže jsem na Hellichově nasedl do linky 20 a na Malostranském náměstí (kde jsem se konečně definitivně ujistil, že tam 292 staví) jsem čekal asi jen 5 minut. Čas se hodil na dohledání, jak jezdí vlak do Hlubočep a zda rozumně navazuje autobusový spoj z blízké zastávky. Návaznost byla ideální, takže o třetí z bonusovek jsem měl jasno. Že je Nerudova na znamení, jsem si naštěstí všiml ještě včas. Pak přišel první delší přeběh na Malostranskou, odkud jsem chtěl zamířit směrem Právnická fakulta. To znamenalo přejezd na Čechův most, naštěstí linka 5 jela brzy (nic jiného tam nejezdí). Většinou jsem při jízdě tramvajemi nestíhal nic jiného, než „cvakat lístky“ a zapisovat trasu, ale před příjezdem na Čechův most jsem si stihl zjistit, že pár minut nic nejede, takže k Právnické fakultě jsem doklusal. Navíc linku 17 už jsem použil dříve, takže bych žádné body navíc nezískal.

K Právnické fakultě přijel hned jako na zavolanou autobus 207, kterým jsem zamířil na Staroměstskou. Zhruba hodina závodu za mnou, dvě bonusovky v kapse a teď mám asi půl hodiny času přesunout se na Smíchovské nádraží, abych stihl vlak do Hlubočep. To mi přijde celkem hodně. Zároveň si ale uvědomuji, že jsem v místě, kde už na moc bodů nárok nemám. Široko daleko jezdí hlavně ty tramvajové linky, kterými už jsem jel. Nezbývá než do metra, i když právě hluboko pod zemí položeným stanicím na áčku jsem se chtěl původně vyhnout. Cesta po jezdících schodech dolů a pak zas nahoru znamená pár minut. Navíc tam není signál. Takže si během cesty na Můstek nezvládám zjistit, zda neexistuje nějaký vhodný vlak z Hlaváku na Smíchov. Na tramvajovou zastávku Václavské náměstí (hurá, tady beru při přestupu body za zastávku dvakrát, každá se jmenuje jinak) zrovna přijíždí linka 14 směrem ke Smíchovu, tak variantu vlakem zavrhuji a nastupuji. Až v tramvaji zjišťuji, kudy vlastně jede, a zůstávám v ní celkem dlouho. Jede ale rychlostí šneka, takže v úplné pohodě to na Smíchov mít budu jen v případě, kdy dojedu čtrnáctkou až tam.

Přesto ale vystupuji na Zborovské, chci pár bodů navíc a na Palackého náměstí totiž linka č. 4 už čekala na „zelenou“. Na Andělu přebíhám mezi davy na zastávku za rohem, kam zrovna přijíždí tramvaj č. 7. Konečná na Radlické neznamená směr úplně k cíli, ale přesto nasedám. Na Knížecí už je potřeba závodit opravdu naplno. Sbíhám do metra (Anděl) a naštěstí hodiny hlásí, že poslední vlak odjel před 2 minutami. Další spoj žlutého metra přijíždí za chvilku. Ve voze potkávám další závodníky – nejmladšího účastníka, asi 12 letého chlapce s maminkou. Na seznamu projetých zastávek toho nemají zrovna málo, ale že na přestup na vlak na Smíchovském nádraží mají 3 minuty, se dozvídají až ode mě. A to nakonec asi vzdali. Já vybíhám naplno (asi s dvojím přeražením :-) schody a mířím k nástupištím. Cedule tam nejsou žádné, tak náhodně vybíhám na prostřední. Nikde ale nikdo, informační tabule nic neukazuje a podobně to vypadá na sousedních nástupištích. Takže budu čekat, až nějaký vlak přijede, asi… Pár vteřin tam stojím. Hele, támhle na konci posledního nástupiště stojí vlak typu „pixla“ (tak označujeme s kamarády „hranaté motoráky“, které jsme začali objevovat někdy před 20 lety na Posázavském expresu). Sbíhám tedy do zpět podchodu, pak zas nahoru a skoro sprintuji přes celé nástupiště. Do vlaku nastupuji ještě s rezervou a doufám, že je to ten můj. Naštěstí je.

Z mé třetí a poslední bonusové zastávky zastávky Praha – Hlubočepy až zbytečně rychle přebíhám na zastávku autobusu 120 Hlubočepská. Odtud se chci dostat na Lihovar a přívozem na druhý břeh Vltavy. Zastávka Hlubočepy je pro autobus na znamení, takže tam předjíždíme tramvaj č. 12. Hurá, to je jediná linka v této oblasti, kterou nemám ještě projetou. Přestupuji na ní na Zlíchově, a protože na Lihovaru bych čekal na přívoz víc jak 10 minut, jedu až na zastávku ČSAD Smíchov. Slyším hlášení, že zastávka je znamení. Ani jsem netušil, že také u tramvají bývají, tudíž ani nevím, jak se má vlastně znamení dávat. Ale tramvaj zastavila. Žádné další popojíždění tu nemá smysl, takže mířím pěšky k Lihovaru na přívoz. I tak na jeho odjezd přesně hodinu před koncem závodu pár minut čekám.

Tramvajové linky už mám široko daleko projety skoro všechny a do cíle ve Strašnicích se chci vracet autobusy přes Krč, Pankrác či Michli, kde jezdí autobusových linek docela hodně. Na druhé straně Vltavy přívoz přijíždí na Veslařský ostrov. Jeho nevýhodou je větší vzdálenost od autobusových i tramvajových zastávek, navíc přistáváme s minutovým zpožděním a je mi jasné, že autobus odjíždějící z Dvorců nestihnu. Na tramvajovou zastávku Kublov je to o něco blíž, tak běžím směrem k ní s tím, že se na Dvorce svezu linkou 3, kterou jsem na rozdíl od druhé zde jezdící linky 17 ještě nejel. Jenže trojka nejede dle jízdního řádu. Nejsem si jistý, zda s ohledem na její zpoždění mám šanci stihnout další autobus 118 na Dvorcích. Druhým směrem přijíždí trojka dříve, nastupuji tedy do ní a mířím na Podolskou vodárnu, přestože tuto variantu jsem při plánování na přívoze zavrhl. Delší čekání na linku 121 směrem na Pražského Povstání bylo důvodem. Jela až za 6 minut, takže jsem v klidu pěšky přešel na další zastávku Doliny. Autobusem 121 jsem popojel jen jednu stanici. Na Klikovce jsem vystoupil a běžel na Pražského Povstání.

Do limitu zbývá zhruba 35 minut. Abych se vrátil včas, nesmím mít velkou smůlu a nesmím dělat úplné blbosti. Na Pražského Povstání přichází jen malá chyba. Nevím, proč chci popojet radši autobusem nebo tramvají, když už jsem obě místní linky projel. Naštěstí autobus nejede a tramvaj přijíždí moc rychle, takže ji nechávám být a po oběhnutí celého bloku se vchody do metra mířím dolů až tím posledním. Ale aspoň vím, že jsem dorazil k autobusové zastávce o vteřinu rychleji, než kdybych jel autobusem :-) V metru C zvažuji, jestli vystoupit už na Pankráci nebo až na Budějárně. Bez signálu si ale jízdní řád nenajdu. Z Budějovické jezdí více autobusů, tak to zkouším tam. Při přestupu mám štěstí, řidič linky 118 je hodný a otvírá mi ještě dveře. Vystupuji na Vyskočilově, zastávka na druhé straně křižovatky se jmenuje jinak (Jemnická), což se hodí. Když závod pořádají přátelé Jaroslava Foglara, snažím se chovat jako Mirek Dušín a při přecházení křižovatek dodržuji předpisy, díky čemuž si před příjezdem linky 139 nestíhám zjistit, jaké všechny linky jedou ke Slavii. Ani mapa z loňského O-PIDu od Žaketu nepomáhá, tohle už je dnes třetí místo, kde čísla linek neodpovídají. Tolik se změnilo od loňského března v pražské MHD. Vystupuji na Ohradní, přeběh na Michelskou je stejně rychlý jako autobusem a o tři body výhodnější. Až tam u stojanu s jízdním řádem si potvrzuji, že autobus 150 taky jede ke Slavii a má přijet za dvě minuty.

Dříve přijíždí tramvaj 6, tou jsem sice už jel, ale i tak se mi její použití vyplatí. Jedu jen jednu stanici, úsek Plynárna MichleChodovská je krátký, poklusem jsem tam ve stejné chvíli, jako linka 150. Nastupuji a po odbočení do Bohdalecké ulice se koukám do zadu, ke křižovatce přijíždí ještě další autobus. Minutu až dvě čekání si ještě mohu dovolit, vystupuji tedy na Bohdalci a ke Slavii mě dováží linka 213, v níž potkávám revizory. Ale ani mě nekontrolují. Zde už vím, že limit stíhám, i kdybych musel běžet. Navíc přijíždí tramvaj 24, dlouhý úsek na Kubánské náměstí mám tedy bez námahy a za 10 bodů. Tam už v povzdálí žádná tramvaj není, takže směrem k Průběžné musím běžet. A nakonec ještě dál. V dáli vidím, že ke křižovatce V Olšinách – Průběžná přijíždí od Strašnické tramvaj, v níž tuším linku 26. Přeřazuji tedy na nejvyšší rychlostní stupeň a doufám, že bude mít ještě dlouho červenou. Přání se vyplnilo, Na Hroudě jsem včas. Příští zastávkou je Nádraží Strašnice a odtud už stačí jen doklusat k vlakové zastávce do cíle. Dobíhám téměř 5 minut před limitem.

Při většině bodovacích závodů si obvykle už při dojezdu do cíle dokážu spočítat, kolik jsem získal bodů. Tady netuším. Sotva jsem stíhal zapisovat do obdrženého formuláře, kde jsem nastupoval, do jaké linky a kde z ní zas vystupoval. K tomu bylo potřeba v každé lince MHD označovat speciální lístky. Samozřejmě i vymýšlet, kudy dál pokračovat, a plánovat si zbytek závodu. K hledání v jízdních řádech na internetu jsem se dostával jen výjimečně, většinou jsem to nestíhal. Ale počítat ještě body? Ani náhodou. Jen dát těsně po závodě, kdy už jsem oficiální formulář v cíli odevzdal, dohromady seznam projetých linek, bylo náročné. Zato jeden ze soupeřů, který projel dokonce čtyři bonusové zastávky, zvládl spočítat už během závodu, že má 271 bodů. To je prý vyrovnaný historický rekord. Zkouším také body sečíst, ale než se mi to podaří, je na místě snad už jen pořadatel… Součet je ale vysoký, takže se raději omlouvám z vyhlášení, které se má konat další den dopoledne a výsledky budou zveřejněny až tam, nicméně mám už jiný program.

Výsledky zveřejněné po víkendu na internetu ukázaly, že začít psát tento článek nějaký smysl možná mělo. Vítězný postup by třeba mohla někoho zajímat. Nakonec jsem vyhrál i se slušným náskokem, získal jsem 324 bodů, o 42 více než závodník na druhém místě. A co říká o mé vítězné trase GPSka? Celková délka trasy vychází na 38,8 km. Z toho 7,4 km připisuji úsekům, kde jsem běžel nebo šel pěšky. Ale pěšky byly jen 2 přesuny dohromady za 1,4 km, zbylé úseky měly něco společného s během. Jejich nejtypičtější délka byla 300 až 400 metrů. Nejdelší měřily 900 metrů a byly dva – z Nerudovy na Malostranskou a z Kubánského náměstí na Hroudu. A tady jsou postupy znázorněny na mapě.

Pražská lítačka 2014 – GPS záznam na EveryTrail

Cena za vítězství v podobě knížky „Zmizelá Praha, Tramvaje a tramvajové tratě“ mi přišla brzy poštou a nejen za to si pořadatel zaslouží poděkování. Závod jsem si opravdu užil a stál za to.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *