Článek o dlouhých bodovacích orientačních závodech na horských kolech a radách, jak je jezdit, vyšel pod názvem „Jak vyřešit kombinační rébus“ resp. „Strategie a taktika dlouhých orienťáků“ v loňském červnovém čísle časopisu Cykloturistika. Rok po jeho vydání už si mohu dovolit zveřejnit jeho první část i na internetu.

Tento článek byl mým prvním, který vyšel v běžně prodávaném tištěném časopise a prvním, který prošel redakční korekturou. Zveřejňuji zde finální text po korekturách. Tedy ne vše jsou moje formulace, třeba „tlačit do kopce za její pozadí“ v originále určitě znělo jinak :-) Kurzívou jsou vyznačena doplnění a změny rok po vydání. Níže už začíná článek z Cykloturistiky 4/2015.

Dlouhé bodovací orienťáky dvojic na kolech nejsou úplně novou sportovní disciplínou, ale v posledních letech se takových akcí koná více a více. Na rozdíl od většiny jiných cyklistických závodů si závodníci určují svoji trasu a její délku sami, jsou omezeni jen časovým limitem. Důležité na těchto podnicích je, že při nich poznají různé kouty naší země, dostanou se do míst, která by je ani nenapadlo navštívit. A to je na tom to nejkrásnější.

Dalším bonusem dlouhých orienťáků je, že si je mohou užít i ti, kterým vlastně o závodění ani nejde. Za stejnou dobu ujedou třeba jen 50 kilometrů, ale zastaví se během závodu na oběd nebo se třeba někde vykoupou. Každý se nemusí snažit usilovat o co nejlepší výsledek a ujet třeba přes sto dvacet kilometrů za den. Navíc fyzická kondice a počet ujetých kilometrů nejsou tím jediným, co rozhoduje o výsledku, ještě důležitější je práce s mapou a vhodné naplánování trasy.

Tato disciplína nemá žádný oficiální název. Všechny charakteristiky asi splňuje označení „dlouhé bodovací cykloorientační závody dvojic podle turistické mapy“, ale to je moc dlouhé. Někdo používá označení „závody typu Bike Adventure“ podle závodu, který v roce 2001 tuto disciplínu do Česka přinesl a od té doby se koná o prázdninách každoročně. Kdysi v minulosti se vedla diskuse, jak tyto závody oficiálně označovat, ale pojmenování „bike orientační závody“ nebo „Bike-O“ se moc neujalo. V názvu „dlouhé MTBO závody“ zas může být trochu zavádějící použití zkratky MTBO.

Dlouhé orientační závody nerovná se MTBO

MTBO, zkratka z anglického mountain bike orienteering, je disciplína, která vznikla jako odvozenina z orientačního běhu. Má svá přesně definovaná pravidla, v ČR ji zastřešuje společně s orientačním během a lyžařským orientačním během Český svaz orientačních sportů. Organizují se oficiální soutěže jak na úrovni republikové (Český pohár MTBO, mistrovství republiky), tak na úrovni mezinárodní (světový pohár, mistrovství Evropy, mistrovství světa). Při MTBO se používají speciálně připravené mapy ve velmi podrobném měřítku 1 : 5000 až 1 : 20 000, jejich mapový klíč vychází z pěšího orientačního běhu (les je bílý, louky žluté atd.), navíc je klasifikována sjízdnost a šířka cest. Závody typicky trvají od 15 až 20 minut (sprint) po cca 2 hodiny (dlouhá trať), i když některé mohou být o něco delší. Až na výjimky jde o závody s pevným pořadím kontrol – pokud závodník nějakou kontrolu vynechá nebo neprojede kontrolami ve stanoveném pořadí, je diskvalifikován. V MTBO závodí jednotlivci, tedy každý absolvuje trať samostatně.

Dlouhé orientační závody pod Český svaz orientačních sportů ani žádný jiný sportovní svaz nespadají. Společná oficiální pravidla nemají a z toho také plyne, že jednotlivé závody se dost liší, skoro každý má svá specifika. Společné mají to, že závodníci mohou projíždět kontrolní stanoviště v libovolném pořadí a není nutné navštívit všechny kontroly. Za každou nalezenou kontrolu získávají body, které pak ale mohou zase ztratit při překročení časového limitu. Ten bývá v řádu hodin, typicky mezi 4 a 6 hodinami. Závodí se téměř vždy podle turistické mapy. Přestože na některých závodech bývá vypsaná i kategorie jednotlivců, typické je, že jde o závody dvojic. To znamená, že společně jedoucí závodníci se nesmějí během závodu rozdělit. V pravidlech bývá obvykle napsáno, že se musí pohybovat ve vzdálenosti na doslech. O výsledku rozhoduje získaný počet bodů, v případě stejného bodového zisku pak lepší čas.

Každý závod je jiný

Jednotlivé závody se mohou lišit z několika různých pohledů. Častěji jde o závody jednodenní, ale ty nejznámější akce jsou víceetapové. Bike Adventure se skládá ze sobotní etapy s limitem 6 hodin a druhé nedělní čtyřhodinové. SixNumbers, jak ostatně vyplývá z názvu, jsou dokonce šestietapovým kláním, které s jedním volným dnem mezi etapami zabere celý týden (pro rok 2016 to ale neplatí, patrně poslední ročník Sixnumbers bude mít jen 3 etapy). Na červnové Ruské Ruletě si pak závodníci mohou vybrat buď jen denní etapu, nebo její kombinaci s noční etapou, která se jede v noci z pátku na sobotu.

Doba trvání závodu bývá také odlišná. Časový limit 5 hodin je jedním z nejčastějších, platí třeba pro dubnový VIPrahlý BAJKonur, letní Bedřichovskou pětihodinovku či zářijový POKR (ke zkrácení na 4 hodiny došlo už v roce 2015). Červnový závod Ztracené kobylky v krajině Horní Berounky byl také do loňska pětihodinový, ale letos už má časový limit 6 hodin. Stejně jako denní etapa Ruské Rulety či srpnový Rybákův slídil. Časový limit 4 hodiny se často využívá pro řadu etap vícedenních závodů, ale i některé jednodenní jsou takto krátké. Podobně odlišné jsou i penalizace za dojetí po časovém limitu – to je jeden z mnoha důvodů, proč se pokyny k jednotlivým závodům opravdu vyplatí číst. Trestné body jsou obvykle přidělovány tak, že dojet těsně po časovém limitu není ještě takový problém. Při obvyklém bodovém zisku v řádu stovek nemusí znamenat ztráta dvou bodů za každou započatou minutu po časovém limitu komplikaci, naopak často se vyplatí sebrat nějakou kontrolu navíc a dojet do cíle těsně po limitu. Jenže toto období, nazývejme ho třeba interval mírné penalizace, bývá poměrně krátké. Na některých závodech pět minut, jinde (třeba při Bike Adventure) až 15 minut. Při pozdějším příjezdu do cíle naskakují trestné body rychleji (někde je to 5 bodů za každou další minutu, jinde 10 bodů) a to už se nevyplácí. Při výrazném překročení limitu, např. o hodinu a více, pak většinou přichází na řadu diskvalifikace.

Někteří pořadatelé do svých závodů zařazují různé speciální vložky a netradiční kontroly. Například na Ztracených kobylkách vždy dvě až tři kontroly nejsou zakresleny v závodní mapě a cyklisté si jejich umístění musí domyslet na základě obdržených indicií. Na jiných je navíc získání bodů podmíněno splněním znalostního či dovednostního úkolu. Podobně Rybákův slídil je mimo jiné známý tzv. živou kontrolou, kterou si mohou závodníci orazit až po úspěšném zvládnutí vědomostního kvízu, který může zabrat třeba i 10 minut. Speciální kontroly tak dělají složitější i plánování během závodu – nikdo neví, jak dlouho se na nich zdrží. Jiné závody jsou pak známé kombinováním orienťáku na kole s jinou disciplínou. Květnový závod na Kokořínsku Jasoň-Drsoň obsahuje mimo jiné i vložku v podobě běžeckého orienťáku. Do výsledků Bike Music Festu konaného v okolí Pasek nad Jizerou se pak započítává i to, jak vysoko se závodníkům podaří vyjet na kole po místní sjezdovce. Jak už to bývá, někteří závodníci mají podobně zpestřené akce rádi, jiní preferují „čistě orientační“ závody, jako jsou Bike Adventure, Bedřichovská pětihodinovka či Ruská Ruleta.

Závodní mapa a její rozdávání

Jen výjimečně se dlouhé orientační závody či jejich dílčí úseky jezdí na speciálních mapách pro MTBO. Standardem bývá turistická mapa, typicky s měřítkem 1 : 50 000. Na větších a sponzorsky zajištěnějších závodech se ji pořadatelé snaží ještě aktualizovat tak, aby zejména v oblasti kontrol a na očekávaných trasách mezi sousedními kontrolami co nejvíce odpovídala skutečnosti. Je ale nutné počítat s tím, že mapa v tomto měřítku nikdy nemůže být dokonalá, zvlášť když závodní prostor často pokrývá stovky čtverečních kilometrů. Často o výsledku rozhoduje právě to, kdo se lépe srovná s mapou v místech, kde má své rezervy.

Podle toho, kdy závodníci dostávají mapu se zakreslenými kontrolami, se závody dělí do dvou skupin. Díky tomu se hodně liší možnosti plánování závodní strategie v obou skupinách. Na Bike Adventure, SixNumbers, Ruské Ruletě či Bedřichovské pětihodinovce se mapy s kontrolami rozdávají s předstihem – někdy dokonce v předvečer závodu. Času na promýšlení závodní strategie je tedy skutečně dost. Ale vybrat přesnou optimální trasu, kudy by dvojice měla jet, dopředu nejde. Papírek s bodovým ohodnocením kontrol totiž závodníci obdrží až po startu. Na jiných závodech, jako jsou například VIPrahlý BAJKonur, Ztracené kobylky či Rybákův slídil, se mapy rozdávají až v okamžiku ostrého startu nebo těsně před ním. A to je pořádný rozdíl, předzávodní příprava v podstatě odpadá a vše je třeba naplánovat až v průběhu závodu.

Výběr spolujezdce

Jen na několika málo závodech (např. SixNumbers či Bike Music Fest) bývá vypsána i kategorie jednotlivců, primárně jde o závody dvojic. Ty mohou být mužské, ženské, či smíšené, na některých závodech jsou pak hodnoceny samostatně i kategorie veteránské – pro zařazení do nich bývá obvykle určující součet věku obou členů dvojice nad 80 let, ale i to se může lišit.

Výběr spolujezdce není radno podceňovat. Přestože v letech 2008 a 2009 na Bike Adventure na třetím místě v kategorii mixů skončily dvojice, jejichž členové se vůbec neznali a poprvé se viděli v pátek večer před závodem, není dobré se na toto pravidlo spoléhat. Jistější je utvořit dvojici s někým, koho trochu znáte a o kom víte, že byste si při závodě mohli navzájem vyhovovat. Když zjistíte až při závodě, že jeden z dvojice už od začátku nestíhá nastavené tempo a snaží se jet nad své možnosti, zatímco ten druhý se při dané rychlosti vyloženě nudí, většinou to po chvíli nebaví ani jednoho. Což neznamená, že na tom musí být oba závodníci ve dvojici úplně stejně. I s většími rozdíly v kondici či mapových schopnostech se dá pracovat, jen je o nich dobré vědět dopředu, přizpůsobit tomu závodní strategii a rozdělit si odpovídajícím způsobem role při závodě.

Celou dobu je dobré mít na paměti, že orientační závody dvojic nejsou Tour de France. Tady by měl pomáhat silnější závodník slabšímu, a ne naopak. V kopcích se dá také pomáhat, zejména v kategorii mixů to není neobvyklé. Mnozí muži si navíc užívají, že mohou svoji partnerku tlačit do kopce za její pozadí. Což ale neznamená, že by neexistovaly mixové dvojice, kde do kopců stoupá rychleji žena. Třeba špičková dálková lyžařka Adéla Boudíková už si vyzkoušela závod dvojic v různých podobách – velmi dobrý cyklista ji kdysi do kopců tlačil, při vítězném Bike Adventure v roce 2012 byla v kopcích o něco málo rychlejší, a o rok později musela svému spolujezdci do kopců pomáhat.

A zbytek článku? Ten zatím hledejte ve zmíněném tištěném čísle Cykloturistiky :-) Ještě byl součástí článku následující „boxík“:

Video ze SixNumbers

Zajímá vás, jak může vypadat bodovací orientační závod očima závodníka? Na adrese www.cestanahoru.cz/sixnumbers-2014-video/ najdete 20minutové video z 6. etapy závodu SixNumbers ze srpna 2014, natočené s využitím kamery umístěné na helmě.

Nakonec jsem pak měl napsat něco o autorovi a dopadlo to takhle:

Martin Sajal

• 36 let (platilo v červnu 2015)
• oddíl Ekonom Praha (to platí primárně pro MTBO, dlouhé závody jsme s Lenkou ale většinou jezdili pod názvem dvojice Kamzasněhem.cz a v roce 2016 jsem „smluvním jezdcem“ nového týmu Sporticus & Partner Elit)
• začátek s MTBO v roce 2000, od r. 2001 se drží nepřetržitě v elitě (nejvyšší kategorie)
• první dlouhý bodovací závod v r. 2002, dosud objel celkem 87 závodů (etap) (stovka snad padne letos)
• na Bike Adventure vítězství v roce 2012, celkem 5x na stupních vítězů (teď už 6x)
• v posledních 3 letech byl vítězný se svými parťáky celkem na 17 dlouhých bodovacích závodech (psáno v květnu 2015, za rok 2015 se tam vešel jen jeden z nakonec 5 vyhraných)