Bike adventure 2008

Bodovacího orientačního závodu dvojic na horských kolech Bike Adventure jsem se do roku 2014 zúčastnil celkem 13krát. Za tu dobu jsem vystřídal šest spolujezdců a spolujezdkyň, a zatím pětkrát jsme se dostali na stupně vítězů. Poprvé se to podařilo v roce 2008. Jak naznačuje název článku z ročenky Ekonomu Praha za daný rok, před tímto závodem jsem nejdříve musel najít novou spolujezdkyni a pak doufat, že se včas vzpamatuji z operace zubů. Dostal tenkrát název „Hledání ženské a trhání osmiček aneb Bike adventure 2008„.


Bike adventure, dvoudenní cykloorientační bodovací závod dvojic podle turistické mapy. Už nějakou dobu mě závody tohoto typu hodně baví a právě Bike adventure je pro mě jedním z vrcholů sezóny.

Příprava na letošní ročník začala už loni (myšleno po Bike adventure 2007). Hned po závodě bylo jasné, že příběh jako z „červené knihovny“ (blbě obrazně a navíc v pracovním slova smyslu řečeno) do firemních newsů už nenapíšu. Jak jsme se s Vendulou poznali během školení v Eurotelu, kde jsem ji učil zacházet s dealerským extranetem. Po pár dnech pak sháněla na webu Bike adventure spolujezdkyni, tak jsem ji dal dohromady s Martinou. Za rok už jsme jeli mixy spolu. Dvakrát po sobě jsme vždy jednu z etap vyhráli, ale jediné špatné rozhodnutí v té druhé nás srazilo mimo stupně vítězů. Přitom za to, jak jezdila, si tu bednu zasloužila. Další rok se už zvýšila konkurence, Mirek s Markétou byli k neporažení a Vendula, která dříve patřila mezi nejlepší cyklistky ve startovním poli, po přestěhování do Švýcarska přestala závodit a na kole jezdila spíš na výlety. Taková změna se projeví, takže ač Vendula pořád bojovala, v háku uměla jezdit výborně a techniku ve sjezdech měla velmi slušnou, na nejlepší jsme prostě neměli a na bednu by sotva stačil i mapově dokonalý výkon. Brzy po dojezdu do cíle jsme měli oba jasno, po třech letech je čas na změnu. Pro Vendulu nemá smysl jezdit jen kvůli závodu ze Švýcarska a já se svými ambicemi musím hledat jinde.

Navíc jsem věděl, kde to zkusit. Adélu mi Mirek doporučoval už na jaře pro případ, kdy by se Vendule nechtělo ze Švýcarska jezdit. Nakonec ji dal dohromady s Honzou Novákem. Cyklisticky byli možná z celého startovního pole nejlepší a ač si s mapou nerozuměli zrovna nejlíp, na 3. místo to stačilo. Navíc bylo vidět, že ještě půjde cyklisticky nahoru. Hned po závodě jsme se začali domlouvat, že bychom mohli jet další rok spolu. Jenže existovalo riziko, že jí Bike adventure bude jako špičkové bikerce jezdící za ambiciózní tým kolidovat s jinými pro ni povinnými závody. Už v lednu bylo jasné, že to nevyjde – kolize byla dokonce dvojitá: „Jede se totiž nejen mistrovství republiky v maratónu, ale i Železný hory. Takže když nepojedu to mistrovství, tak určitě budu muset na Železný hory.“ Kdo občas jezdí závody Kolo pro život a zná pravidla týmové soutěže, ví, že Železné hory je závod, který prostě ambiciózní tým musí jet v nejsilnějším složení…  I když nakonec bylo všechno jinak (nešťastnice Adéla se při prvním závodě sezóny při nezaviněném pádu zranila a větší část sezóny byla v háji), začínalo pro mě hledání znovu.

Jenom jsem nějak nevěděl, kde hledat. Uvažoval jsem různými směry. Martina kvůli státnicím ale na kole vůbec nejezdila a necítila se na to. Pak jsem chtěl oslovit kamarádku cyklistku (no, kamarádku, jednou jsme spolu byli na kole a jelo s mi s ní dobře) na jedněch MTB závodech, ale nakonec jsem tam musel řešit důležitější věci, navíc už mě jednou dříve s podobnou nabídkou odmítla. Přemýšlel jsem znovu i o Vendule. Ale nějak jsem to neřešil intenzivně a nakonec jsem svěřil veškerou důvěru Mirkovi – mezi lyžařkami z Humanity se přeci musí hledat lépe. Takže mi jednu dohodil. Šlo o klasický „nákup zajíce v pytli“ :-), ani Google toho moc neřekl. Není to klasická cyklistka, ale má snad zkušenosti z jiných sportů na rozumné úrovni, to může být užitečné a lepší než nějaká O-bikerka. Pro ně jsou tyhle závody moc dlouhé, fyzicky jich na tom většina není nijak valně a navíc by měly tendenci kecat do mapy.

V květnu se rozhodl kaz v jednom z mých zubů moudrosti, že začne pekelně bolet. Už z dřívějška jsem od svého zubaře věděl, že až mi všechny zuby moudrosti vyrostou víc, tak by měly být zlikvidovány. Jenže takového kazu se nedá prý jinou cestou zbavit (zvlášť, když ten zub skoro rozežral). Takže jsem dostal doporučení do Všeobecné fakultní nemocnice, pokud mají jít ty zuby pryč všechny, mělo by se to prý řešit tam. Chci se telefonicky objednat. Paní na druhém konci linky mi nabízí první vyšetření v září a operaci někdy na podzim. Na dotaz, co mám dělat, když to bolí, doporučuje nějakou jejich pohotovost či co. Alespoň jsem z ní dostal, kde ty zuby umí taky vyrvat. Jednou z variant byla Vinohradská nemocnice. Na ústředně mi dali číslo, prý na konkrétní oddělení, jenže tam telefon opakovaně nikdo nezvedal.

Takže jsem zkusil Vojenskou nemocnici ve Střešovicích. Tam jsem mohl přijít na „průzkumnou“ prohlídku hned. Z možných variant likvidace zubů jsme se dohodli, že nejlepší bude celková narkóza, tj. třídenní pobyt v nemocnici. Volno prý mají už za necelý měsíc, okolo konce června. Jenže to bych nemohl na dovolenou do Rakouska. „Za jak dlouho budu moct po zákroku sportovat? Za týden?“ – „Je to hodně individuální, počítejte pro jistotu spíš tak 14 dní, po operaci to bude chtít klid.“ Rychle se rozhoduju – přijedu z Rakouska, hned půjdu na zuby, mezi Rakouskem a Bike adventure je 14 dní, to snad bude stačit. Navíc jedu mixy, takže před závodem přece moc jezdit nemusím, hlavně potřebuju být v pohodě o závodním víkendu.

Když situaci konzultuju s kamarády a znovu počítám, červ pochybnosti začíná hlodat. Navíc těch dní není 14 – zuby mě opustí v úterý a další sobotu už mám závodit. Takže jen 11 dní. Ale vykrucovat se z toho už nebudu – obíhám tedy potřebná vyšetření (aspoň jsem se dozvěděl, že nemám AIDS :-), pak vyrážím na týden do Rakouska, kde zdolávám kopce pěšky i kolmo. A další pondělí mířím se spoustou věcí na čtení do nemocnice. Zvlášť na to pondělí se hodily, kromě několika prohlídek se toho moc nedělo. V úterý dopoledne mě odvezli na sál, pak si už nic nepamatuju, leda mlhavě to, jak mě vezli zpátky. Ale dle vyprávění jsem měl „opravdu pěkné“ osmičky – horní celkem rozumné (z nich byla jedna ta kazem rozpadlá), spodní ale jednu vyrostlou napůl a křivě a ta druhá by nevyrostla nikdy, protože se rozhodla klubat přímo směrem do sousední sedmičky. Ale i po operaci jsem se cítil  překvapivě v pohodě – nateklou tlamu jsem sice ledoval, ale na rozdíl od společníků na pokoji jsem si byl schopen číst a ani prášky proti bolesti jsem skoro nebral.

Ve středu ráno mě dle očekávání pustili. Cestou domů, kde jsem chtěl zůstat do konce týdne, jsem měl ještě spoustu energie, stavil jsem se v práci pro notebook a chvíli se tam ještě hrabal v mailech. Když jsem dorazil domů, už mi nejlíp nebylo – přeci jen něco jiného je v klidu ležet se zavázanou zaledovanou napuchlou hlavou a něco jiného chodit, sedět, cestovat metrem. Ani na jídlo jsem vůbec neměl chuť – když člověk nemůže skoro otevřít pusu, natož pak kousat a je odkázán na tekutou stravu, hubne celkem rychle. Za ty dva dny skoro bez jídla jsem se hned dostal s BMI indexem na hranici podvýživy. Příliš aktivní jsem nebyl – pohyboval jsem se hlavně mezi postelí a televizí, kde mi náladu zlepšoval hodnotný sportovní program v podobě Tour de France a hlavně MS v OB. Ještě v pátek jsem si myslel, že vše bude v pohodě, od pondělka zas budu chodit do práce a na další víkend budu připraven. Jenže o víkendu začaly některé rány po zubech nepříjemně hnisat, prášky proti bolesti jsem musel brát nejen na noc a dobře mi bylo vlastně jen ve chvíli, kdy veškerou bolest přebila radost ze zlata Dany Brožkové na MS. Ale už jsem začal uvažovat o tom, že bych měl možná hledat na Bike adventure nějakého náhradníka. Ač jsem na kontrolu původně měl jít až ve středu, radši jsem se šel do nemocnice podívat už v pondělí ráno. Tam mě naštěstí uklidnili tím, že hnisání k hojení ran v podstatě patří a že se mi rány hojí vcelku dobře. Návrat do práce jsme po dohodě posunuli na středu. Paradoxně mi práce pomohla, jak jsem začal něco dělat, přestal jsem na zuby myslet a pak mi bylo celkem fajn. Ve čtvrtek večer jsem se jel lehce projet na kole. Cítil jsem se dobře, ale šestihodinová jízda ve vedru stejně vzbuzovala obavy.

V pátek po práci jsem vyrazil autem do Malé Hraštice, kde na chatě Markétiných rodičů už čekali Mirek, Markéta a Dáša se závodními mapami. Asi 16 hodin před startem závodu, který spolu pojedeme, jsme se poprvé viděli. Předzávodní mapová příprava se tradičně protáhla přes půlnoc (stejně si ji nejradši dělám sám, takže mi vůbec nevadilo, že Dáša šla spát dřív). Až ráno jsme se začali domlouvat na tom, o co se kdo při závodě bude starat (dříve bylo jasné jen to, že mapa a plánování je můj úkol) a jak si případně pomoct. Jestli bude mezi námi rozdíl takový, že bych pomáhal tlačením, nebo naopak přenechal Dáše čip, aby razila kontroly a já měl klid na překládání mapy, to jsme ani jeden netušili. Do centra závodů v Dobříši jsme plánovali jet už na kolech. Protože Mirek s Markétou startovali na začátku a my až okolo poledního, jeli jsme s Dášou až později. První zkouška přišla hned po dvou kilometrech – Dáša na lesní cestě píchla. Aspoň jsem zjistil včas, že Dáša s sebou veze jen duši, ale pumpičku už ne. Moje pumpička sice má zvládnout i autoventilek, ale to je jen teorie. Takže jsme duši za asi 20 minut vyměnili a nafoukli aspoň tak, aby se s ní dalo po silnici dojet k benzínce v Dobříši. Moje náhradní duše s galuskovým ventilkem jsme si nechali pro jistotu na závod. Lepší píchat před závodem, než při něm, časovou rezervu jsme měli dostatečnou. Už cesta do Dobříše působila nadějně – na kole bychom si mohli vyhovovat.

Když jsme po startu obdrželi lísteček s body a napsali si je ke kontrolám, váhali jsme. Bodové ohodnocení kontrol nabízelo dva základní směry, které se mi zdály téměř rovnocenné – do Brd (resp. Hřebenů) a nebo k Vltavě (plus nějaké jejich kombinace, podle mého většinou nevhodné). Nakonec jsem se rozhodl pro Brdy. Průměrnou rychlost v prvních kilometrech, po silnici směrem na Kytín, jsme měli nečekaně vysokou. To jsem dle svých zvyklostí na silnici určoval tempo a nechal jet Dášu v háku. Bez problému se ale držela i v kopcích, kdy jsem byl zvyklý jinak zvolňovat, a po první kontrole, kde jsem zastavil kvůli oražení a nechal jsem Dášu jet, jsem ji dojížděl snad půl kilometru. Takže zatím naprostá spokojenost. Pokračovali jsme dál a jeli jsme výrazně rychleji, než třeba naše soupeřka Katka Neumannová, kterou jsme potkali v protisměru – hned jsem ji přestal za soupeřku považovat, nezdálo se, že by závodila naplno. Rozdíl mezi mnou a Dášou byl jen ve sjezdu, zvlášť v tom technickém terénním dolů z hřebene, ale to se bez problému dožene jinde. Navíc mi tam zachránila flašku, když si všimla, jak mi vypadla z právě umřelého košíku. Brzy jsme vyzkoušeli i pro mě neobvyklý styl jízdy, kdy Dáša jela delší dobu přede mnou – odpovídající tempo si dokázala zvolit sama, mapovat se dalo bez problému i zezadu, a předjíždět ji by byla jen zbytečná ztráta energie. Navíc bych ani sám rychleji nejel.

V druhé polovině sobotní čtyřhodinové etapy nás čekaly dvě „horské prémie“ s bodově hodnotnými kontrolami na vrcholu – Plešivec a Písek. Spoléhal jsem na naježděné kopce v Rakousku, jenže při prudkém silničním stoupání na Plešivec mi Dáša začala mírně ujíždět. Naštěstí nebyl rozdíl nijak velký, závěrečné stoupání po kořenech už jsme jeli zas stejně, ale přesto jsem to řešil zvýšenou dávkou hroznových cukrů před dalším kopcem. V pozvolnějším stoupání na Písek jsme si to vyměnili, tam se zas trápila Dáša. Závěr už byl z kopce a po rovině, ale zato v pořádném časovém presu. To jsem si ale radši nechal pro sebe, že nás těsně před vypršením limitu čeká mapově obtížná pasáž v oblasti, kde by mapa nemusela sedět. Větší než malá ztráta by znamenala významnou penalizaci a konec jakýchkoli nadějí. Ale kdo do takového rizika nejde, nemůže bojovat o nejvyšší příčky. Zvládli jsme to, mapa seděla.

Do cíle jsme dojížděli sice po limitu, ale pořád se to vyplatilo. Že bych se ale cítil nějak čerstvý, jako v minulosti při závodech v mixech, to tedy rozhodně ne. V cíli jsem potkal spolužáka z gymplu, kterého jsem několik let neviděl, ale už si ani nepamatuju, o čem jsme se bavili. Pořád jsem seděl na jednom místě a lil do sebe nějaké pití. Zvedla mě až přeháňka, před kterou jsem utekl do stanu. Po dojezdu do cíle jsem měl z výkonu dobrý pocit, ale při hlášení výsledků rozhlasem mi bylo jasné, že je něco špatně. Ztráta 52 bodů na první dvě dvojice, to už půjde těžko sjet. Podle najetých kilometrů u dvojic, které vyrazily směrem k Vltavě, mi bylo jasné, že druhá z na startu uvažovaných variant byla ta správná. Už po sobotě bylo tedy zřejmé, že na první dvě místa se při kvalitě vedoucích dvojic v kategorii mixů těžko někdo z Ekonomu posune – obhájci vítězství Mirek s Markétou byli 5., my jsme za nimi zaostávali na 6. místě o 4 body. Takže jsme si to mohli v neděli (spolu s dalšími dvojicemi) rozdat o třetí místo, navíc jsme startovali společně v jedné minutě. Mezi etapami jsme postupy společně diskutovali, ale spolupráci při závodě jsme raději zavrhli. Stejně bychom si tím nijak nepomohli.

Lísteček s body jednotlivých kontrol pro nedělní šestihodinovou etapu mě dost překvapil – dost jich bylo „vynulováno“, k mé radosti i Plešivec. Za nejvhodnější jsme považovali zamířit směrem k Mníšku pod Brdy. Odtud pak pokračovat ke Slapům a Štěchovicím a pak podél vody pořád na jih. Ze startu jsme vyrazili celkem brzy, prý asi minutu před Mirkem a Markétou. Asi po hodině při vracečce od kontroly jsme je potkali se zhruba dvouminutovou ztrátou v protisměru, jeli jsme tedy obdobnou variantu. Pak jsme se podobným způsobem setkali ještě třikrát a ztráta různě kolísala, po zhruba třech hodinách po startu na poslední kontrole, kde jsme jeli naprosto totožnou trasu a kde jsme se naposledy potkali, jsme měli náskok 4 minuty. Fyzicky jsme na tom tedy asi byli o něco málo lépe. To by však samo o sobě nestačilo.

I dnes jsem Dášu často nechával jet před sebou, zejména v kopcích po asfaltu, kde jsem se někdy víc věnoval mapě. Hodilo se to zejména v dlouhém kopci od Slapské přehrady ke Slapům někde před polovinou závodu, kde jsem si propočítal v podstatě všechny možné varianty pokračování závodu až do cíle a stanovil časy, ve kterých nejpozději musíme být na některých místech, abychom jeli delší z variant. To bylo klíčové.

S hledáním správných cest pomáhala i Dáša – vše, co jsem po ní chtěl, zvládala na jedničku. Ať už to bylo hlídání vzdálenosti kvůli určení správné odbočky (já na tachometr přes mapník nevidím), nebo hlídání turistických značek (jejich hledání nikdy nebylo mojí silnou stránkou). Krizi jsme tentokrát dostali oba zhruba ve stejnou chvíli, po asi čtyřech hodinách. Zpomalili jsme a tím jsme se z nejhoršího dostali. V závěru už jsme neriskovali, kvůli deseti- či dvacetibodovým kontrolám nemělo cenu si zahrávat s nebezpečím vysoké penalizace. A tak jsme dojeli do cíle s několikaminutovou rezervou před limitem – v závěru měla více sil Dáša, se kterou jsme na silničním úseku do cíle nejdřív střídali, pak jsem jel v háku a v Dobříši jsem ji požádal i o zpomalení s odůvodněním, že si musím dávat pozor na mapu. Což pravda byla, ale stoprocentní zas ne.

Únavu v cíli brzy vystřídala radost – vyšlo to! Po velmi solidním nedělním výkonu (stejně bodů měly i celkově první dvě dvojice, v etapě jsme skončili druzí, rozhodoval čas) jsme postoupili na 3. místo, Mirek s Markétou se posunuli na čtvrté. Klíčem k úspěchu se ukázalo zařadit kontrolu č.10 za 50 bodů po polovině trati, nikoliv stejně hodnotnou kontrolu č. 37 ke konci. Rozdíl v těchto mezičasech vyšel na cca 7 minut a protože my jsme limit stihli a Mirek s Markétou ne, při stejném bodovém zisku rozhodly trestné body v náš prospěch.  O celkovém vítězství nakonec při stejném počtu bodů rozhodl čas – ten měli lepší Petr Míl a Kateřina Bohatá (bývalá reprezentantka v cyklokrosu, teď jezdí extrémní závody), těsně za nimi skončili Andy Conn a Michaela Gigon (několikanásobná mistryně světa v MTBO) . Konkurence v mixech byla letos určitě největší za historii závodu, první dvě dvojice by skončily v chlapech v první desítce, další tři v patnáctce.

V soutěži týmů jsme obsadili 2. místo, obhajobu vítězství z loňska nám zkazili outdooristi, kteří si vymysleli,  že musejí jet za samostatný tým nazvaný Ekonom Praha Outdoor :-(

Jeden z cílů na letošní rok, skončit na Bike adventure na bedně, mám tedy splněn. Konečně! V Dáše jsem našel v podstatě dokonalou spolujezdkyni na tyto závody,  předčila i ty nejoptimističtější představy. A zuby? Na ty jsem si kromě sobotní večeře, kdy jsem o nich musel přemýšlet při výběru jídla, ani nevzpomněl.