Zhodnocení MTBO sezóny 2017

Moje MTBO sezóna 2017 byla úplně jiná, než ty předchozí. Výrazně odlišné cíle, zcela jiný způsob „přípravy“ a k tomu zranění uprostřed sezóny. Hlavního a celkem ambiciózního cíle sezóny se mi dosáhnout podařilo, ale pocit z toho zas tak dobrý nemám. Prostě sezóna, jejíž zhodnocení je dobré si udělat. Navíc pokud v mém závodění někdo nevidí logiku, třeba ji po přečtení tohoto článku najde.


Můj přístup k závodění

Moje sportování by se dalo zařadit někam na pomezí výkonnostního a rekreačního sportu. Výsledky asi mají blíž k výkonnostnímu sportu, „příprava“ (a ty uvozovky tam jsou důležité) spíš k rekreačnímu. Přesný tréninkový plán jsem nikdy neměl, ale „příprava“ většinou nějakou logiku nebo snahu o ni má.

Aby mě závodění bavilo, musím si dávat nějaké sportovní a výsledkové cíle. Typicky jeden hlavní pro celou sezónu a případně nějaké doplňkové. Dávat si cíle výrazněji nižší, než jakých se v minulých sezónách podařilo dosáhnout, by mě nenaplňovalo. A zároveň mě nemotivuje nějaký závod jen dokončit nebo bojovat o 150. místo v závodě s tisícovkami účastníků, zajímají mě jen výrazně lepší výsledky. Ne že bych se takovým závodům vyhýbal, ale beru je jen jako bod na cestě k hlavnímu cíli sezóny. A ne že by mě závodění bez výsledkových ambic nebavilo vůbec, ale to by mi pak stačilo si objet nebo odběhnout tak 5 závodů za rok. Místo dalších pak radši chodit či jezdit jen tak na výlety nebo cestovat…

Cíl na rok 2017

Po zisku medaile z Mistrovství ČR štafet v MTBO v roce 2009, tedy od roku 2010, jsem vždy míval hlavní cíl sezóny z oblasti dlouhých závodů. Nejdříve proto, že Bike Adventure jsem ještě nevyhrál, později pak z důvodu, že dlouhé závody mě baví přece jenom víc. Proč jsem se pro rok 2017 rozhodl pro změnu a dal si hlavní cíl v „klasickém MTBO“:

  • Po 16 letech se nekonalo Bike Adventure – největší a nejlépe obsazený závod v této disciplíně. „Náhrada“ za něj v podobě závodu Bike O Challenge byla vyhlášená pozdě a i tak se nedalo čekat, že to bude stejně obsazený závod jako BA
  • Termíny závodů Českého poháru MTBO a mých oblíbených dlouhých závodů kolidovaly takovým způsobem, že kombinovat obojí nešlo – Ztracené kobylky se konaly ve stejném termínu jako Mistrovství ČR na middlu a longu (navíc v terénu kousek od domova), Ruská ruleta kolidovala se závody Českého poháru v Trutnově. A když pak byl zrušen podzimní Rybákův slídil a Bike O Challenge jsem se rozhodl kvůli zranění raději pořádat, nejel jsem v této sezóně žádný dlouhý závod. Poprvé od roku 2001…
  • Lence se letos ještě závodit moc nechtělo a i kdybych dal dlouhým závodům přednost před MTBO, neměl bych se s kým jezdit (i kvůli těm termínovým kolizím)
  • Přijde mi, že konkurence v dlouhých závodech dlouhodobě klesá, čímž klesá i moje motivace (zvlášť po výsledcích v předchozích 3 sezónách – z 20 závodů jen jednou mimo stupně vítězů, zato 14 vítězství v kategorii a 7 navíc i v absolutním pořadí)

V MTBO byl cíl jasný – zkusit ještě jednou získat medaili z mistrovství ČR a to v jiné disciplíně než jsou smíšená družstva, která pro mě mají přeci jen nižší prestiž. Jinými slovy to znamenalo zisk medaile z MČR štafet, protože v individuálních závodech na to nemám.

Tento výsledkový cíl byl jedním z důvodů, proč jsem při štěpení MTBO oddílu Ekonomu zamířil do Sporticus teamu. Jinak bych pravděpodobně posílil nově vznikající MTBO sekci ve Slavii, přeci jenom je to můj skoro mateřský oddíl a pořádám se slávisty SMIK. Ale celá mužská štafeta včetně všech dalších aspirantů na místo v ní přešla z Ekonomu do Sporticusu, takže alternativou bylo už jen „ukončit kariéru“ = objezdit něco jen bez výsledkových cílů.

Nutným dílčím cílem bylo se do té štafety vůbec nominovat, což v posledních letech už není úplně zadarmo.

Příprava v letech minulých a letos

Spojit příjemné s užitečným, tak se dala nazvat mojí příprava a najíždění kilometrů v předchozích letech:

  • O roce 2012 se píše ve článku o tehdy vyhraném Bike Adventure, že mě vrátilo do hry ježdění do práce na kole a Pražská MTBO liga, krom toho jsem začal jezdil více dlouhých závodů než v předchozích letech
  • V roce 2013 to bylo podobné
  • V roce 2014 jsme byli na dovolené v Chorvatsku na Kololodi a pak ještě v rakouských Alpách v Lungau. Fungovalo to parádně
  • Další rok jsme se na pár týdnů odstěhovali na chatu a jezdili z ní do práce na kole – to znamenalo přes 60 kilometrů každý den. Pak následovala ještě dovolená v Alpách v jižním Tyrolsku
  • Rok 2016 se obešel bez zahraniční dovolené, ale týden na kole v Krkonoších byl adekvátní náhradou a pravidelné ježdění do práce na kole (a cestou zpátky často na MTBOligu) pomáhalo také

V roce 2017 jsem změnil snad úplně všechno:

  • Když nepočítám zimní dlouhé výlety na běžkách, úplně jsem vynechal objemovou přípravu a delší výlety. Vynechám-li popojíždění při pořádání Bike O Chalenge, nejdéle jsem seděl na kole při MTBO ultralongu a i tam jsem se vešel pod 3 hodiny. Kdy jsem měl tahle krátkou nejdelší vyjížďku na kole v daném roce? Záznamy z let 1998 – 2000 se mi nechce hledat, možná to bude rok 1995 s mononukleozou a možná taky až rok 1992…
  • V práci jsem byl na kole jednou a to až na podzim. Při zkráceném úvazku na 3 dny v týdnu se to nehodilo, musel bych většinou jezdit s notebookem na zádech.
  • Ze seriálu pražské MTBO ligy jsem jel jen 3 závody (další 2 jsem vynechal kvůli zranění, jiné jsem ani neplánoval). Při omezeném čase a nemožnosti jet na MTBO ligu z práce na kole mi nestálo za to na ni jezdit z domova někam daleko.
  • Žádná dovolená na kole se nekonala (i proto, že v první polovině roku se nekonala opravdová dovolená vůbec).
  • Za celý rok jsem najezdil jen 2623 km. Tak málo jsem měl naposled v roce 2002. Na druhou stranu na takto nízkém objemu má podíl hlavně ne-aktivita od 9. července do konce roku.
  • O co méně kilometrů a času jsem kolu věnoval, o to víc naplno jsem se snažil jezdit

Těžko říct, jaký vliv měla změněná příprava na výkonnost. O vynechání objemové přípravy mluvili i a psali i další zkušení borci, jako třeba Kládin. Navíc s ohledem na to, že cílem bylo zvládnout dobře zajet 40-45 minutový závod, už tolik nevadilo, že v delších závodech (long přes 100 minut) jsem byl výrazně marnější, než v minulých letech. Vše ostatní tréninkově podle mě smysl dávalo, tedy až na to, že většinou jsem 3 dny po sobě kvůli práci nic nedělal a pak měl 4 dny za sebou prostor na sport. Pro sebe si z toho ale beru spíš to, že mě to v tomhle módu moc nebavilo.

První část sezóny

Na začátku sezóny mi vše s ohledem na naježděné kilometry a plány vycházelo parádně. Při ultralongu, prvním závodě sezóny, jsem sice ke konci hodně vytuhl, ale jinak byl výsledek solidní. Že po sobotním vyšťavení budu v neděli na middlu marný, to se dalo čekat. Druhý závodní víkend u Šumperka taky ukazoval, že jsem na správné cestě, i když výkonnost v delších prudkých kopcích se od loňské přeci jen lišila. Mistrovství ČR ve Zvánovicích mi vyšlo nad očekávání (14. místo na middlu a 16. a longu, ze špičky nechyběl snad nikdo). Navíc jsem byl celou zimu a jaro zdravý, to byla ve srovnání s předchozím rokem paráda.

V obou mistrovských závodech jsem měl pocit, že se na konci dokážu kousnout a jet naplno i trochu nad své možnosti. Možná i proto jsem se na poslední chvíli rozhodl jet další týden na závody v Lipové u Šluknova, které jsem chtěl původně vynechat. Ale říkal jsem si, že závodění mi může dát víc než tréninkové ježdění. Tohle byl zlomový bod, v Lipové se sezóna otočila.

Už sobotní middle nebyl žádný zázrak – únava ze středeční běžecké štafety za Skrz.cz ještě nezmizela a zatímco při dalších závodech mě letos držel nahoře stabilní mapový výkon, tady mi to prostě nešlo. V neděli sice jely nohy lépe, mapově to stále nebylo ono, hlavním problémem ale bylo zranění kolene při pádu v polovině závodu. Stalo se to 19 dní před MČR štafet.

Jak jsem si pomlátil koleno

K pádu došlo na mírně klesající cestě, snad to ani nešlo nazvat sjezdem. Pravděpodobnou příčinou bylo podklouznutí předního nebo zadního kola po nějakém nešťastně ležícím mokrém klacku, jinak si to nedovedu vysvětlit. V tom úseku se zrovna hodilo jet úplně naplno… Z vlastního pádu si moc nepamatuju. Odřený loket, špinavý dres na rameni a naražený bok ukazují, že jsem přistál na levém boku. Bohužel z kola se mi asi nepodařilo vystoupit a rámem jsem se praštil do levého kolene. Ze země jsem se zvedal maximálně minutu, ztrátu na tom postupu na nejlepšího mám 1:44 a to jsem po nasednutí na kolo jel chvíli hodně volně, koleno mě bolelo. Ale docela brzy jsem se dostal zpátky do závodního tempa a celkem bez problémů jel naplno zbylých 50 minut závodu. Pouze při jednom přeběhu s kolem na rameni jsem koleno cítil a musel zvolnit.

Po dojetí do cíle vše vypadalo bez problému, dvě hodiny jsem se různě pohyboval v centru závodů, balil stan, nakládal věci do auta atd. První polovina více než 2hodinové cesty do Prahy, kdy jsem řídil auto, probíhala v pohodě. Pak však začalo postupně koleno bolet víc a víc, před Prahou jsem dokonce musel předat řízení spolujezdci. Po jeho vysazení už jsem musel dořídit domů sám, to bylo peklo, přemýšlel jsem nad různými věcmi jako je ovládání spojky pravou nohou… Doma jsem se vyplazil po schodech snad po čtyřech, ležel na zemi a trpěl v bolestech. Naštěstí ibalgin nebo ledování zabraly, bolesti tak za 2 hodiny dost ustoupily a tak jsem zvažovaný výlet na pohotovost zavrhl a dal předost klidu. Belhat jsem se už nějak dokázal.

Ráno už jsem zvládal chodit skoro bez omezení, jenom některých poloh nebylo koleno schopné. Zato bylo slušně nateklé. Procházku s kočárkem a lezení na třešeň jsem vynechal spíš z preventivních důvodů a snažil se nohu co nejvíc ledovat a mít v klidu, často ve vodorovné poloze. Ale snad jedinou aktivitou, při níž mě koleno limitovalo a cítil jsem to, bylo nošení miminka po schodech.

Toť popis situace připravený pro lékaře…

Jak se dařilo kolenu dál?

V úterý mi na ortopedii v Motole vytáhli z kolena 10 ml krve, rentgen nic problematického neukázal, hybnost a stabilita označena jako v normě. Laicky – je tam asi něco mírně natržené, rozhodně ne urvané. Doporučen klidový režim s tím, že když vše půjde dobře, za těch 17 dní závodit naplno asi půjde, přestože správnější léčbou by byl delší klid. Každopádně ortopedie a rehabilitace jsou obory, kde jsem se v minulosti setkával s velmi odlišnými přístupy, znamenající hodnocení na celé škále žebříčku mé spokojenosti. A v Motole jsem byl vždy spokojen maximálně. S odborností, schopností diskutovat s pacientem tak, aby z něj dostali a sám měl chuť doplňovat další detaily svého problému (což mimo jiné může pomoci k lepší identifikaci komplikací) i stylem doporučování, jak se chovat dál.

Každopádně já se dál choval nepříliš vhodně. Po 3 dnech klidu jsem koleno otestoval projížďkou výletním tempem a protože nic nebolelo, odjel jsem na další závody Českého poháru MTBO do Trutnova. Během závodu mě sice koleno nijak nelimitovalo (krom toho, že jsem úmyslně nechodil do běžeckých postupů), nicméně po víkendu mi to celkem vrátilo. Rozhodně by bývalo bylo lepší závody vynechat a nominaci do štafety ukecat.

Každopádně rozhodování, kdo bude tím třetím (úsekově prvním) do štafety s Vojtou Ludvíkem a Martinem Štěňhou, nebylo jednoduché. Mirek se letos oproti loňsku hodně zlepšil. Fyzicky na tom byl o něco lépe než já a to včetně delších kopců, já zas zajížděl stabilnější výsledky. Nakonec jsme se dohodli, že první štafetu pojedu já, když se koleno nerozsype. Myslím, že z hlediska nominace to bylo rozhodnutí správné, ačkoli pak se ukázalo, že ne zrovna šťastné a opačně by štafeta měla větší šance.

Mistrovství ČR štafet

Jednou větou: Štafetě Sporticus týmu se podařilo získat bronzovou medaili.

Podrobněji: Po prvních dvou úsecích vypadalo vše beznadějně. Ztráta na medaili přes 5 minut, na průběžné medailové pozici béčko Sporticusu, kousek za ním poslední ze silných favorizovaných štafet z Tesly Brno, pak skvěle jedoucí kamarádi z Ekonomu a ještě někdo a pak my. Vojta Ludvík potvrdil, že má na 5denních lepší formu než kdokoliv jiný, zajel jasně nejlepší čas, papírově slabší závodníky předjel všechny, na Teslu Brno chybělo jen něco přes půl minuty. Jenže Pari na prvním úseku teslácké štafety neměl ve svém čipu oraženu jednu z kontrol, což nás posunulo na bronzovou příčku.

Příčina byla zřejmá, stejně jako na štafetách před 3 roky, tam jsme se takhle posunuli z 5. místa na 4. – pořadatelé „probudili“ jednu z kontrol příliš brzy nebo vůbec, každopádně spala a závodník razil příliš rychle a neohlídal si to. Být hlavním rozhodčím já, diskvalifikaci z tohoto důvodu zruším a vše zametu pod koberec. To se ale nestalo a až večer před vyhlášením výsledků se ukázalo, že medaili nakonec bere my.

Po dojezdu do cíle jsem měl ze svého výkonu ještě celkem slušný pocit – až na párvteřinové zaváhání jsem jel úplně bez chyby. Pak už moc ne. Horšími volbami pár postupů jsem tak asi přes půl minutu ztratil. Ale hlavně ztráta na nejrychlejší 7,5 minuty (při délce úseku něco přes 40 minut) je prostě moc. Jasně že se nedá čekat, že přijedu s nejlepšími, reprezentanti jsou výkonností úplně jinde. Dojet o 2 minuty dřív, bylo by to úplně v pohodě. Kromě rychlého nájezdu na mapový start pod první kopec, kde jsem si držel výhodnou pozici, jsem během závodu předjel už jediného závodníka – Francouze, který píchl a lepil duši… A v kopcích jsem nedokázal držet krok s nikým, kdo se okolo mě pohyboval.

Prostě můj výkon za moc nestál. Jaké mohla být příčina?

  • věk aneb jsem už moc starej? – na to stejně neexistuje jasná odpověď, takže dál :-) i když ve 39 se taková otázka logicky objevuje
  • zranění kolene – přípravu nepochybně výrazně ovlivnilo. Jestli by ale byl výkon se zdravým kolenem diametrálně odlišný, těžko říct. Kdybych měl druhou šanci, určitě bych dopřál kolenu delší klid a sedl na kolo až pár dní před závodem. Šanci, že mě nebude zlobit trvale, bych tím určitě zvýšil, naštěstí to snad vypadá OK i tak…
  • nedostatečná regenerace – ta se podle mě na výkonu určitě projevila. Dohánět kvůli zranění zameškaný trénink od pátku do neděle před závodem, který se konal další pátek (a ve středu a čtvrtek bylo třeba odjet další 2 závody, i když ne dlouhé nebo ne úplně naplno), byla blbost. Přestože jsem ty 3 dny nejezdil nic extra dlouhého, 1x necelé 2 hodiny a 2x okolo hodiny většinou naplno, bylo toho i tak moc a navíc příliš brzo před závody. S přihlédnutím k tomu, že moje regenerace se s rostoucím věkem zhoršuje, to chce odpočinek před závody výrazně delší. Jo a delší svižná procházka s kočárkem po rychlé vyjížďce na kole taky není ideální regenerací
  • chybějící příprava v kopcích – oproti předchozí sezóně jsem tento rok jezdil výrazně hůř do delších kopců. Nejspíš proto, že jsem se letos do pořádných kopců na kole vůbec nedostal, většinu kilometrů jsem najezdil z domova a při kratších vyjížďkách jsem neměl šanci se do pořádných kopců dostat. Krátké kopce po asfaltu, kde se mi na různých segmentech daří atakovat nejlepší časy, jsou pro tohle irelevantní. Týden v Alpách/Krkonoších nebo jiné delší výlety do kopců určitě chyběly. A asi 1 kg na váze přebýval, což sice není moc, ale nula taky ne. Chyběly ty kopce.
  • malý objem naježděných kilometrů – myslím, že to spíš nevadilo.
  • rozpoložení v den závodu – ideální rozhodně nebylo, nohy byly už od rána tuhé a celý den zůstaly. Přitom předchozí dny to pocitově špatné nebylo
  • první úsek – mám už jasno v tom, že první úseky ve štafetě, která má ty nejvyšší cíle, mi prostě nesedí, protože nestíhám. Moje výsledky a „přežívání v elitě na relativně slušných pozicích“ je postavené na výkonech s minimem chyb a plynulé jízdě, ovšem tempem šneka. Mapově méně zdatní avšak rychlejší závodníci se při hromadném startu dokáží vybičovat k výraznějšímu zlepšení. Já bych potřeboval k delšímu udržení vepředu, aby se sešlo úplně vše – bezchybný výkon, vhodný terén, lehčí farsta. Na prvním úseku takové štafety nemám co pohledávat. Myslel jsem si, že i na prvním úseku pomohou moje zkušenosti i to, že jsem se hlavně v dlouhých bodovacích závodech v posledních letech naučil „jezdit to, co potřebuji“ – průběžně měnit styl jízdy podle toho, co se zrovna vyplatí. Kdy jezdit defenzivně, kdy naplno, kdy radši šetřit síly, jak být aktivní při jízdě ve skupině. Ale na prvním úseku MTBO štafet nemám šanci tyto zkušenosti využít, protože rychlostně nestíhám tak moc, že je nějaká taktika skoro zbytečná.

Retrospektiva možná hezká, ale tentokrát nevím, k čemu pomůže. Zatímco podobná po pokaženém Bike Adventure na Dolní Moravě určitě pro další roky pomohla. Ale v téhle jednak zůstává moc otazníků – i proto, že po štafetách jsem pár týdnů nechal koleno v klidu a ve zbytku sezóny dojel do cíle jediný individuální závod. Rozjíždění družstev v říjnu znamenalo ještě větší výkonnostní ostudu, na druhou stranu se toho po 14denní nemoci asi moc čekat nedalo. A za druhé, k čemu retrospektiva, když si pro rok 2018 žádné výsledkové cíle v MTBO předem dávat nechci a podle těch ostatních to vypadá, že spíš po 18 letech spadnu v MTBO z elity, ať už kvůli nedostatku závodů nebo výkonnosti.

Jak dál?

Takže co je v plánu na rok 2018:

  • dát zas větší prioritu dlouhým závodům a MTBO brát jen doplňkově. Navíc dle termínů těch závodů, které už je mají zveřejněné, by letos obě disciplíny nějak skloubit šlo
  • nejezdit na závody moc daleko – to se dá vykládat různě, když beru vzdálenost nejen z Prahy, ale někdy i z Prostějova
  • omezit ještě víc aktivity při pořádání závodů, zejména ty přípravné. Skloubit s ostatními aktivitami reálně můžu pořádání jediného závodu a je logické, že tím by měl být asi SMIK
  • dílčí plány v MTBO řešit metodou ALAP, ono to nějak dopadne :-)
  • jakkoli už budu mít nárok na kategorii veteránů, neláká mě závodit o nejvyšší pozice v kategorii, kde ti nejlepší stále mohou jezdit a jezdí elitu

A co se týče mých v posledních letech oblíbených štafet, tak se dá očekávat, že poprvé od roku 2000 bude první štafeta oddílu (ať se to nazývá Ekonom, Sporticus nebo jakkoliv jinak) beze mě, někdy holt ta výměna generací musela přijít… Prvním úsekům se pak nebudu vyhýbat jen v situaci, kdy vlastně o žádný výsledek nejde.