Kotníky jsou obecně důležitou částí těla pro provozování orientačního běhu. Mnozí s nimi mají potíže, jiní se zatím s problémy nesetkali, ale přesto je vhodné být připraven a vědět, jaká úskalí život s poraněným kotníkem přináší… Proto tenhle článek… (Který vznikl již v roce 2005 jako příspěvek do ročenky oddílu orientačního běhu Ekonom Praha. Když se v mém okolí objeví někdo s nohou v sádře, nebo si znovu poraním kotník já, občas si na ten článek vzpomenu, tak ho zveřejňuji i mimo oddíl. Neznalí Ekonomu a tehdejšího dění v něm asi nebudou sem tam něco chápat, ale třeba i tak článek někoho poučí nebo pobaví.) 

Když nepočítám aktivity více či méně spojené s pořádáním závodů, o nichž informovat nechci, skoro žádných oddílových akcí jsem se letos nezúčastnil. MTBO oddíl je přibližně ve stadiu klinické smrti, takže psaní o bikách si taky letos odpustím. Takže co zbývá? Leda tréninky v tělocvičně. Sice letošní průměrný počet účastníků o moc nepřevyšoval zmiňované MTBO akce, ale my basketuchtiví jsme si rádi chodili zasportovat v pondělí i v menším počtu. A právě na jednom z pondělních tréninků začal tenhle příběh…

Krátce odbočím do minulosti. Ač moje kotníky v posledních letech fungovaly bez problému (asi taky z důvodu, že klasické orienťáky už moc neběhám), předtím toho zažily docela dost. Jako ušáky by vás mohlo zajímat, že důležitou roli v jejich životopisu hraje bečovská mapa Psí skála a tratě stavěné Sádlem. Především výron z krátké trati žebříčku A v roce 1998 mě štval hodně – závod jsem měl rozběhnutý na bednu, což se mi nikdy předtím ani potom nepodařilo. Jenže kotník asi 500 metrů před cílem nevydržel. Rok poté při třídenních jsem poslední etapu došel pěšky ze stejného důvodu. Na dalších bečovských prázdninových závodech už jsem proto do poslední etapy na Psí skále radši nenastoupil… Ale až doteď jsem pokaždé výron nějak rozchodil a pokud jsem týden po něm už rovnou neběžel závod, aspoň jsem nějak chodil…

3. října se konal v pořadí druhý trénink v tělocvičně v novém školním roce. Sešlo se nás tak akorát na basket. Osudný moment přišel asi po dvaceti minutách. Sólová akce, snaha přejít přes dva bránící hráče, výskok a střelba. To vše v rychlosti. Asi postrčení ve výskoku. Dopad pravé nohy na zem – našikmo. Dopad celého člověka na zem. Řev. Nadávky – dámské přirození ve více synonymech a více pádech (1., 2., 5.) – teda aspoň myslím, už si to moc nepamatuju… Ledování nohy na VŠE moc pohodlné není – stát na jedné noze u umyvadla se nedá vydržet dlouho a sprchovat jsem ji nechtěl. Jako nejpohodlnější mě napadly dvě možnosti. Natočit studenou vodu do odpadkového koše, nebo strčit nohu do WC. Ani do jedné jsem nešel…

Verdikt doktora: Zlomené to není, ale je to výron jak sviň. Do sádry. O ošklivosti výronu asi nejlíp vypovídá, že jsem se na nohu pořádně postavil až za 11 dní, trochu rozumně chodil (na kratší vzdálenosti bez berlí) po 14 dnech. A jak může vypadat život takto chromého člověka?

České zdravotnictví mi společně se sádrou poskytlo berle. Bohužel nepříliš pohodlné. Po odskákání 100 metrů s nimi mě tak nepříjemně tlačily v podpaždí, že jsem radši skákal po jedné noze. Situaci s berlemi mi později pomohl vyřešit kolega z práce. Týden přede mnou si také zrušil kotník – sice mnohem méně ošklivě než já, ale berle dostal lepší – sportovnější – francouzské hole. Jemu je zdravotnictví prý poskytlo na 2 roky, ale v tu chvíli už chodil bez problémů. Takže mi je zapůjčil.

Delší skákání po jedné noze by bylo namáhavé i pro trénovaného člověka. Natož pro mě. Ale to by se přežít dalo. Horší už bylo, že jsem musel skákat po levé noze. A koleno mě bolí levé. Při skákání s těžkou sádrou pak bolelo ještě víc.

Dohoda se Sádlovými, že jim budu během jejich 14denní dovolené v Řecku zalejvat kytičky, byla taky načasovaná optimálně. První návštěva měla přijít zrovna v to nešťastné pondělí. Naštěstí se dají úkoly přehazovat na rodiče. Jediným zádrhelem byly dveře resp. zámek od bytu. Ne každý dokáže přijít na techniku, se kterou se dá u Sádla odemknout. A tak jsem tam poprvé (hned druhý den) stejně musel doskákat – to jsem ještě neměl ani sádru ani berle. Nevěřili byste, jak náročná je cesta o 7 vchodů v petrovickém paneláku dále.

Pokud vás zaměstnavatel považuje za tak nepostradatelného, že by nepřežil 14denní či delší nepřítomnost, kdy by cesta metrem rozhodně nepřipadala v úvahu, nemá na vybranou. Bez auta s řidičem to prostě nejde. Ale upřímně jsem se po době strávené v zácpách těšil zas na cestu sockou.

Sedět v práci s nohama na stole se vám taky často nepoštěstí. Jenže v jiné poloze než vodorovné bolí noha jako čert, a tak šéfové nemají na vybranou – buď noha na stole, nebo nemocenská a postel. Ale zas taková pohoda to nebyla.

Při práci často komunikuji s kolegy z jiných oddělení, někteří sedí na stejném patře, někteří o patro či dvě níže. Začal jsem víc používat pro komunikaci ICQ, ale složitější záležitosti se ne vždy podaří vyřešit elektronickou cestou. Když už jsem se za někým dobelhal či doskákal, měl jsem dvě psychologické výhody, díky kterým mě nevyhodil a byl ochoten se se mnou bavit popř. zadaný úkol splnit. Buď se mu mě zželelo, když jsem se k němu dovalil i s nohou v sádře. A nebo jsem měl s sebou berle, kterými jsem mohl dotyčného pracovníka zbít, kdyby nejevil ochotu spolupracovat.

Po třech týdnech jsem se už dokázal jakžtakž pohybovat po svých a auto někdo zabavil. Takže jsem jezdil autobusem a metrem, zpočátku ještě s nohou v sádře, ale už bez berlí. Tuto epizodu bych nazval, jak invalidi přicházejí o iluze. Myslíte, že mě někdo někdy pustil v metru či autobuse sednout? Ani jednou. I když někteří si možná jen nohy v sádře, schované z větší části v kalhotách, jen nevšimli (že, Týno :-) Mně to teda nijak zvlášť nevadilo, ale pokud by to náhodou vadilo vám, vemte si s sebou berle (stačí jedna). Hned vás zas začnou pouštět sednout.

26. října, tj. po 23 dnech, šla sádra dolů. Teď bylo třeba vydat se za sportovními cíli. Pokud se vám něco takového stane v druhé polovině sezóny, smiřte se s jejím ukončením. Já na tom byl z jednoho pohledu lépe (závodění jsem nechal den před zrušením kotníku), na druhou stranu výpočty byly jasné – 17. listopadu se běží SMIK a vynechat přenášení kontrol si skoro nemůžu dovolit. A pro dokončení mapy a postavení tratí je téměř pozdě už teď.

Bylo třeba domapovat kousek nového prostoru na Přehradě. Bohužel Láďa Matušín byl zas na severu, takže pomoci nemohl, a angažování kolegy Komárka naráželo na moje zásady, že pro SMIK může mapovat pouze prostor, kde kontroly buď nebudou vůbec, nebo budou jen na křižovatkách cest, a nebo vzdálené od startu dejme tomu 400 m a odjíždějící v čase 1. Ale protože jsem potřeboval nacpat do malého prostoru u cíle asi 10 kontrol, musel jsem si pomoct sám. Naštěstí dva dny po sundání sádry určité pasáže Přehrady jdou mapovat celkem pohodlně. Zvlášť po obmotání chodidla obinadlem a nacpání do pohorky. Jen mě z toho stažení pak bolela achilovka a z nezvyklého pohybu svaly zvyklé se poslední týdny jen válet. Drobný problém způsobilo i krokování. Mapařský krok mám normálně zažitý metr dlouhý, jenže pajdavý krok se dělá tak dlouhý blbě. Naštěstí se ale na www.praha-mesto.cz najde hodně pěkná ortofotomapa Prahy (pozn. po 9 letech už bych hledal podklady trochu jinde), takže přesná délka kroku nebyla úplně nejdůležitější. Celkově jsem byl s vytvořeným kouskem mapy spokojen, pro klíčovou kontrolu závodu 37B (která nakonec o vítězích skutečně rozhodla) jsem odpovídající umístění našel – dostala popis „lednice“.

Procházení míst pro kontroly už bylo horší. Do příkrých svahů nad nádrží jsem se mnohdy neodvážil a poslal tam jen hlavního rozhodčího. A jeho tempo jsem těžko stíhal i na rovině. Mapování byla větší pohoda.

Nechávat si nejsložitější pořadatelské úkoly pro sebe jako pro ředitele není zrovna ideální řešení z hlediska manažerské teorie. Přesto jsem v minulosti neviděl jiné řešení a pro přenášení kontrol to platilo dvojnásob – pro sebe vždy ten nejnáročnější z roznosů. Letos jsem své zvyklosti musel přehodnotit. Vybral jsem si nejrovinatější roznos, který kotník v pohodě přežil. Jen svaly na nohou se následující dny po závodě začaly pořádně ozývat. Ale to nevím, jestli mám svádět na měsíc a půl bez jakéhokoliv pohybu, nebo na skutečnost, že naposled jsem byl běhat v květnu ve Slavkově.

Zde poučný článek končí. O tom, jak zahájit po zranění trénink, se zde bohužel nedočtete. Zatím (pozn. cca 2 měsíce od úrazu) tuto zkušenost nemám. Ale snad se brzy po uzávěrce této ročenky zas podívám na nějaký trénink do tělocvičny. Zatím zbývá si jen přát, že zkušenosti získané přečtením článku nikdy nevyužijete :-)