Turistické trasy v Krkonoších, kde si připadáte jako v Alpách

České hory mám slušně proježděné na kole a na lyžích. Pěší turistika v kopcích mě také baví, to ale hlavně v místech, kde se dostanu nad hranici typického lesa, uvidím pořádné skály nebo jezera, a nedá se tam dojet na kole. Po pár dnech chození v Krkonoších už vím, že za takovými výlety nemusím jezdit až do Alp. Zde je pár tipů na turistické trasy v Krkonoších, kde si budete připadat jako v jiných horách.

Ideálním místem, ze kterého vyrážet na popisované výlety, jsou horské chaty ve svazích severně od Špindlerova Mlýna směrem na hřeben. Naše ubytování na Patejdlově boudě nemá smysl doporučovat – pokud máte rodinného příslušníka na Univerzitě Karlově, tak těžko někde seženete dovolenou na horách výhodněji, v opačném případě se zde ubytování skoro zařídit nedá. Ale podobnou strategickou polohu mají i další boudy. Směrem od Patejdlovy boudy nahoru na hřeben to jsou Medvědí bouda, Brádlerovy boudy či Martinova bouda, na druhé straně Medvědího dolu jsou to pak i Davidovy boudy a další chaty směrem nahoru k Moravské boudě. Komu by se nechtělo pokaždé stoupat nahoru na hřeben, může se ubytovat na Špindlerově boudě přímo na hřebeni. Stejně tak Labská bouda nebo Luční bouda mohou být slušným startovacím místem, i když ne pro všechny popsané výlety. Případně je tu i Špindl – možností ubytování ve Špindlerově Mlýně je hodně a někdo si může ruch tohoto horského střediska užívat, i když my jsme přesně opačný případ. A také výstup odtud na hřebeny znamená nějaké výškové metry navíc.

Během tří celodenních výletů jsme nachodili přes 60 kilometrů a nastoupali téměř 3000 výškových metrů. Prošli jsem spoustu různých turistických tras a našli množství úseků, které jsme hledali – tedy vhodných pro pohodovou ale již horskou turistiku. Do této kategorie řadíme výšlapy, kde se dostaneme nad hranici běžného lesa, po cestách pro jízdu na kole nevhodných nebo zakázaných, zpravidla vyžadujících kvalitní obuv v podobě pohorek, ale kde zároveň není třeba používat ruce k udržení rovnováhy. Zároveň jsme se snažili vybírat trasy, po nichž neproudí davy lidí, a poznat nepoznané, tedy při plánování výletů nepreferovat úseky již projeté v zimě na běžkách nebo v létě na kole. Chodili jsme natěžko, s desetikilovým živým (i když občas spícím) nákladem na zádech. S ním jsme dělali o něco častější zastávky, než bylo v minulosti naším zvykem, a zároveň jsme byli trochu limitováni časem vydávání snídaně i večeře. Z toho plyne, že se určitě najdou turisté, kteří zvládnou mnohem delší výlety, než které jsme ušli my – i proto se snažím popisovat i jednotlivé úseky turistických tras, z nichž si pak každý může poskládat výlet dle libosti.

Pramen Labe, Srzenica, Sněžné Jámy

Od Medvědí boudy neznačenou cestou do Labského dolu

Cestu vedoucí od Medvědí boudy svahem západním směrem jsem si vyhlídnul ještě v době, kdy na mapy.cz nebyla napojena na modrou turistickou značku v Labském dole, a z leteckého snímku jsem si ověřil, že by i závěrečný úsek měl být průchozí. Nejprve asfaltová a pak šotolinová cesta vede víceméně po vrstevnici a nabízí výhledy na Zlaté návrší a Pančavský vodopád z protisvahu, které jinde nenajdete. Cesta skutečně končí, jak je naznačeno na mapě, na provizorní točně s cedulí „rekultivace poškozených ploch od těžby v Labském dole”. Pěšinku čerstvě doplněnou do turistické mapy bych osobně nekreslil ani na podrobnou orienťáckou mapu, ale je vyšlapána dostatečně na to, aby se člověk neztratil. Úsek po této pěšince nepěšince je dlouhý ani ne 200 metrů. Na stezku s modrou turistickou značkou v Labském dole se napojuje asi 20 metrů nad cedulí naučné stezky “Vítr zahradníkem” – to kdyby ji chtěl někdo hledat odspoda. Na této cestě jsme nepotkali nikoho, což se u neznačené cesty dalo i čekat. 1. zónou národního parku nevede, takže by snad měla být „legální“.

Labským dolem na Labskou boudu

Cesta ze Špindlu do Labského dolu je asfaltová až k rozcestníku Puldava (892 m n.m.). Tam chodí spousta lidí, ideální je pro kočárky, pro cyklisty (kterým nevadí se vyhýbat lidem), v zimě pro běžkaře. Dál už pokračuje jen úzká horská stezka. Při tomto výletu jsme ji tedy neprošli celou, napojili jsme se na ni zhruba v polovině. Krásná cesta s pohledy na obří skály na okraji Labského dolu i dolů do údolí, kde je poznat, že sem v zimě jednou za čas spadne lavina, která s sebou vezme většinu vzrostlých stromů. V závěrečném stoupání k Labské boudě si pak člověk připadá jako v Alpách, takovým způsobem stezka stoupá a kroutí se. Krásný úsek, navíc jsme tu skoro nikoho nepotkali, i když to bylo asi zčásti dobrým načasováním výletu.

Labská bouda – Pramen Labe

Lidské mraveniště. K nedaleké Vrbatově boudě se totiž dá vyjet i linkovým autobusem, takže sem bez překonávání převýšení může dojít každý. V pohodě sjízdné s kočárkem, stejně tak na kole, jak nám ukázalo pár neukázněných cyklistů, legálně se totiž na kole smí jen k Labské boudě. Po cestě od Pramene Labe na Labskou louku (tím myslím takto pojmenované rozcestí) už chodí lidí méně.

Labská louka – Vosecká bouda

Cestička částečně obklopená klečí a velmi pozvolně klesající směrem k Vosecké boudě je pěkná. Pro chůzi je dobře upravená, v zimě se tudy na lyžích taky jezdí, ale to se neupravuje :-) Lidí sem chodí celkem málo. Od Vosecké je to jen kousek nahoru na hřeben a odtud na polský vrchol Szrenica.

Szrenica – Sněžné Jámy

Szrenica měří 1361 metrů a nachází se na polské straně kousek od hranice. Důležité je, že kousek pod vrchol vede lanovka ze Szklarské Poreby, takže lidí je tu skoro jako much. Na druhou stranu výhled ze Szrenice je opravdu pěkný, jak na krkonošský hřeben, tak dolů do polského podhůří. Cesta česko-polského přátelství vedoucí po hraničním hřebeni na východ je široká a má povrch, kde bych si dokázal představit výlet i s kočárkem. Lidí postupně ubývá – část odpadne už u Svinských kamenů, další skončí na vyhlídce Tvarožník, ale nedivím se těm zbylým, že pokračují dál. Kdo by se chtěl napojit na hřebenovku z české strany, má i pohodlnější variantu – od Pramene Labe je to na hranici k rozcestí Česká budka (žádnou budku jsme tam ale neviděli) jen pár stovek metrů a také po dobré cestě, takže i z české strany se sem dá dostat i s kočárkem. Pokračování cesty dál po hřebeni přináší krásný výhled na Labskou louku seshora na straně jedné, pohled na lišejníky porostlý skalnatý vrchol Violík na straně druhé, a přes sebou pořád vidíme podivnou stavbu na hřebeni. Tou je někdejší Bouda u Sněžných jam, která leží na polské straně hranice. Funguje poslední desítky let jako vysílač a dovnitř se dostat nedá. Zde široká cesta končí a nejkrásnější úsek začíná.

Od Sněžných jam dál po hřebeni

Člověk si tu ani nepřipadá jako v Čechách. No, tady vlastně v Čechách není, Sněžné jámy se nacházejí na polské straně hřebene. Tak jinak, vypadá to tu jako v Alpách. Stojíme nad skalními srázy vysokými snad 200 metrů, které obklopují ještě hlubší údolí se dvěma malými jezírky. K nim se určitě podíváme někdy příště, dolů také vede turistická trasa. Teď si ale můžeme vychutnat pohledy do Sněžných jam ze všech stran shora. Jen co opustíme poslední vyhlídku na Sněžné jámy, následuje další unikát. Čtvrtou nejvyšší horu Krkonoš (i celé ČR) Vysoké kolo obcházíme po turistické značce po polské straně hranice tak rozlehlým kamenným polem, že se cítíme stále jako někde v Alpách. Vrchol Vysokého kola (polsky se jmenuje Wielki Szysak) je nepřístupný a tyčové značení spolu s cedulkou zákazu vstupu chodců naznačují, že v zimě na běžkách či skialpech se Vysoké kolo naopak obchází z druhé (české strany). Hřebenovka jistě bude pěkná i dál přes Mužské kameny a Dívči kameny k Petrovce, ale tento úsek si také necháváme na někdy příště a hřeben opouštíme na rozcestí Pod Smělcem.

Z hřebene přes Martinovku a Medvědí boudy

Martinově boudě se sestupuje po pěkné pěšince, z pásma kleče se postupně dostáváme do lesa. Na Martinovu boudu bych si klidně dovolil vyjet na kole. Oficiálně tato cesta sice mezi povolené nepatří, ale ubytovaní sem mohou vyjet na speciální povolení i autem, tak proč ne na kole. Odspoda od silnice (Medvědí koleno) přes Medvědí boudu má stoupání velmi solidní parametry – na 3,4 km převýšení 430 metrů, takže průměrný sklon přes 12,5 %. Pro silničáře ale opravdu není. Pěšky jako spojka dobré.

Výlet měřil 21,5 km s převýšením 1 038 m. Trasa na mapy.cz.

Špindlerovka, Luční bouda, Kozí hřbety

Z Medvědí boudy na Špindlerovku

O úseku Medvědí boudaDavidovy boudy jsem už psal rok zpátky ve článku Krkonoše na kole: „nejdřív kamenitý chodníček a pak stoupání po pěšině od potoka, které jsem ani celé nevyjel“ (tehdy jsem jel v opačném směru). Do krkonošského přístupu k povoleným úsekům pro cyklisty mi tato stezka moc nesedí, víc se hodí pro pěší.  Od Davidových bud se směrem ke Špindlerovce začíná po široké cestě, ale následný úsek po pěšince lesem s úseky po dřevěném chodníčku polootevřeným horským porostem už patří mezi ty nejlepší. Tím, že jde vlastně o spojku na hřeben, jsou očekávání výrazně překonána.

Od Špindlerovky ke Sněžce

Podle mého nejkrásnější trasa na Sněžku vede od Špindlerovy boudy. Je vhodná i pro turisty, kteří chtějí ušetřit převýšení – ke Špindlerovce se dá dojet i autobusem. Z nadmořské výšky 1200 metrů se výrazněji stoupá jen na začátku, pak už červená turistická značka vede skoro po rovině pod hřebenem na polské straně a další větší stoupání je až to závěrečné na Sněžku. Ale my sem šli hlavně kvůli úseku mezi Špindlerovkou a Luční boudou, který rozhodně nezklamal. Les v okolí červené značky postupně přechází do kleče, cesta je většinou docela široká, ale její povrch je hodný horské hřebenovky – žádný umělý chodníček, ale ani nic technického. Navíc jsme potkávali docela málo turistů.

Výrazněji jich přibylo u skalního útvaru Slonecznik. Tam totiž nejčastěji dojdou polští výletníci ze Sněžky nebo od lanovky, která je kus pod Sněžku vyveze. Nedivím se jim, že sem chodí. Cesta odtud ke Sněžce nabízí parádní pohledy na největší krkonošská jezera, nejdřív výše položený, větší a nepřístupný Wielki Staw a pak i Maly Staw obklopený strmými svahy z většiny směrů, ale zároveň s turistickou trasou i chatou nedaleko břehu jezera. Pěkné výhledy navíc dokresluje vrchol blížící se Sněžky.

Polská strana Krkonoš mě nadchla, od té české se v mnohém liší. Hory zde klesají do nížiny mnohem rychleji a najde se i pár jezer.

Přes Luční boudu a Kozí hřbety do Špindlu

Výstup na Sněžku už jsme raději vynechali a odbočili jsme po horské louce směrem k Luční boudě. Ani nás to moc nemrzelo – Sněžku jsme brali spíš jako možný bonus našeho výletu, ale za večeři bychom ji nevyměnili a za sestup Kozími hřbety už vůbec ne.

Zatímco polská strana Krkonoš pro mě znamenala velmi příjemné překvapení, od Kozích hřbetů jsem měl velká očekávání. A ta se naplnila. První dva kilometry o žádný sestup nejde, cesta po horské louce je rovná ze všech možných pohledů a vybízí k opakovanému otáčení se zpátky, kde vyčnívá vrchol Sněžky. Procházíme místem, kde v dávné minulosti stála Rennerova bouda, takže už vím, že se nacházela úplně jinde, než současné Rennerovky. Na hřbetu Kozích hřbetů se vyplatí odbočit na vyhlídku Krakonoš (která se ale myslím na rozcestníku jmenuje „Kozí hřbety“). Odměnou jsou parádní výhledy všemi možnými směry. Stejně tak je na co koukat při sestupu úbočím Kozích hřbetů, než se turistická značka zanoří do lesů nad Špindlerovým Mlýnem.

Možnosti průchodu Špindlem už popisovat nebudu, ale nabízí se  jich celkem dost. Výlet včetně návratu k Patejdlově boudě měřil 25,7 km, převýšení bylo 1 018 m. Trasa na mapy.cz.

Každopádně pro výstup na Sněžku tuto trasu rozhodně doporučuji – směrem tam ze Špindlerovky a zpátky Kozími hřbety. Trasa by se tím prodloužila o cca 5,5 km.

Petrovka, Špindlerovka, Bílé Labe

Stoupání na Brádlerovy boudy

Po silničce od Medvědí boudy k Brádlerovým boudám se sice dle pravidel na kole nesmí, ale na asfaltu k tomu nevidím důvod. A pak by se ještě provozovatelé Brádlerových bud měli odnaučit lákat turisty klamavou reklamou. Na dvou místech jsme narazili na ceduli avizující občerstvení na Brádlerových boudách ve vzdálenosti, která se od té skutečné lišila víc jak dvojnásobně. Takže jejich vzdálenostem nevěřit. Jinak je ta cesta jako spojka OK.

Brádlerovy boudy – Petrovka

Nejhezčí úsek tohoto dne. Sice většinou „jen po pěšině běžným horským lesem“, zato však s pěknými výhledy na sjezdovky ve Svatém Petru, Zlaté návrší i boudy pod námi. Zlatým hřebem je vyhlídka Ptačí kámen, kde určitě stojí za to vylézt až nahoru na skálu. Tam se přidávají i další výhledy, třeba na hřeben a Vysoké kolo. Turistů tudy moc nechodí.

Výstavba náhrady za Petrovku shořelou před pár lety postupně pokračuje, oproti mé rok staré návštěvě je vidět výrazný pokrok, tak snad termín do konce roku 2019 stihnou. Spousta informací a fotek k tomu je na snowychalet.cz.

Z Petrovky na Špindlerovku

Převážně asfalt, na kole mě to tu bavilo víc. Lidí taky dost. Ale jako spojka se to dá. Oběd na Špindlerovce svůj účel splnil, mrak se mezitím vypršel a nezmokli jsme. Hodí se takový výlet naplánovat na den s nejistou předpovědí počasí. Možností, kam se schovat a přečkat přeháňku, by se cestou našlo víc.

Špindlerovka – Bílé Labe a podél něj dál dolů

„Provoz“ na žluté značce ze Špindlerovky k Boudě u Bílého Labe neodhadnu, my tam šli těsně po dešti (a to jsme tam dle očekávání potkali minimum lidí). Úsek podél Bílého Labe je pak vhodný nejvíc pro výlety s kočárky nebo cyklisty, kterým zejména při sjezdu nevadí kličkovat mezi lidmi po asfaltu. Ale pohledy na řeku nejsou špatné, možnost si v ní ochladit nohy také ne. Podél Bílého Labe jdeme až ke křížení se silnicí na Špindlerovku, tedy k Dívčí lávce.

Zpátky k Medvědí boudě

Nejkratší cesta od Dívčí lávky k Patejdlově a Medvědí boudě vede na začátku necelý kilometr po silnici. My jsme si cestu prodloužili – sešli jsme k soutoku Bílého a „normálního“ Labe, prošli si první část trasy Labským dolem a pak se neznačenou širokou cestou vrátili až skoro na Medvědí koleno. Tato varianta je zhruba o 2 kilometry delší, ale silnici se vyhýbá.

Tento výlet byl dlouhý 17,5 km s převýšením 777 m. Trasa na mapy.cz.