Sixnumbers 2006 – šestidenní cykloorientační závod

sixnumbers_winnersZa pár dní začíná 5. ročník Sixnumbers. Letos poprvé se nezúčastním všech šesti etap, v dovolenkovém plánu ani srpnovném programu už nezbylo místo. Při zvažování, zda přijet aspoň na víkend, mi při rozhodování pomáhaly vzpomínky na nezapomenutelný první ročník v roce 2006. Na akci, o níž jsem tehdy napsal tento článek do ročenky orienťáckého Ekonomu Praha. Tenkrát jsem si to ještě neuvědomoval, ale nebýt Sixnumbers 2006, MTBO sekce Ekonomu by teď už možná ani neexistovala…


Dlouho jsem přemýšlel, jestli se na Sixnumbers přihlásit. Dlouhé orientační bodovací cyklozávody mě baví víc než MTBO, ale nebude to moc, šest etap? Na druhou stranu, pořádá to Báža Lepšík, zakladatel českého MTBO. Osobně ho sice neznám, ale slyšel jsem o něm zajímavé věci. Navíc z webu je cítit, že jde o akci pořádanou s nadšením. Takových už moc nebývá. Další prázdninový program mi krachuje, takže se hlásím. Jsou na výběr kategorie jednotlivců či dvojic (mužských či smíšených) – sehnat ideálního spolujezdce je vždycky problém, takže jdu do jednotlivců. Speciální kategorií, která se mně osobně netýká, jsou dvojice s dětmi v přívěsném vozíku – tzv. kategorie drncálků. Ta by mohla mít u ušáků úspěch.

S cílem optimalizovat dopravu nabízím na webovém fóru místo v autě, ozývá se mi nějaký kluk. Cestou zjišťuju, že jezdí MTB maratony. Prý má letos najeto „jen“ nějakých 10000 km, byl asi 14 dní nemocný… Tak tolik já mívám za 3 roky. To bude setkání dvou odlišných světů. Správně odhaduji, že minimálně zpočátku mu budou chybět zkušenosti. Do centra závodů ve Staňkově jsme přijeli ještě za světla, takže jsem ani předzávodní přípravu neodfláknul a všechno si pořádně namaloval, pospojoval a rozmyslel. Vymýšlení možných tras mi přišlo o dost jednodušší než na Bike adventure – především kvůli menšímu rozměru mapy a nižšímu počtu kontrol. Zatímco na BA je kontrol 35, tady jich bylo v jednotlivých etapách mezi 22 – 26. Uvažování, které kontroly můžu objet, se mění spíš na to, které vynechat. U prvních dvou etap na Třeboňsku navíc náročnost plánování snižuje fakt, že vrstevnic na mapě není moc a ač nejde o úplnou rovinu, volbu postupů moc neovlivňují.

Pondělí – 1. etapa

Dopoledne přichází slavnostní zahájení. Uvozují ho, stejně jako pak každý den vyhlášení, tóny hymny akce – skladby Cundalla ryschawá od skupiny Wohnout. Z Bážova úvodního projevu mám pocit, že to bude opravdu exot, ale nemyslím to samozřejmě nijak zle. „Už při vymýšlení názvu akce jsme mysleli na šukání.“ Vlastně to není žádné překvapení, pro propagaci závodů nechal Báža vyrobit speciální šprcky Sixnumbers, které pak také každý závodník nafasoval.

A jdeme závodit. Po startu dostávám bodové ohodnocení kontrol a hned vidím, že není skoro co řešit. Nejhodnotnější kontroly jsou přesně tam, kde jsem je čekal, a moje večer v klidu naplánovaná trasa se zdá být ideální. Netřeba počítat kilometry. Vím, že tohle bych měl stihnout, a poměrně svižným tempem vyrážím. Před první kontrolou mě předjíždí borec: „Pojeď, rozjedeme to!“ Přeřazuju tedy na vyšší rychlostní stupeň, ale po pár stovkách metrů ho nechávám být. Touhle rychlostí jezdím 40minutové závody a ne 4hodinové. Prostě na to buď má (a pak bych s ním stejně zahynul), a nebo mu brzo dojdou síly. A stejně na první křižovatce odbočuje na cestu, která vede leda do bažin. Po třech kilometrech mě opět dojíždí. Kus po silnici spolupracujeme, ale na lesní cestě ke kontrole je zas rychlejší. Navíc u kontroly musím překládat mapu, takže ho ponechávám podruhé svému osudu a pokračuju svým rozvážným tempem. Nemusím se uhnat hned první den. Za hodinu odjíždím po vracečce od kontroly a po dvou stech metrech od lampiónu potkávám borce v protisměrů. Co si pamatuju, jeho komentář moc slušný nebyl. Dojel mě potřetí a mnohem rychleji, než jsem čekal. Na rychlé silnici jsme chvíli střídali, ale pak došlo na moji předpověď – po zhruba dvou hodinách závodu mu začaly docházet síly a následující asi hodinu byl přede mnou dvakrát: Když jsem se krmil banánem a pak na silničce při přecházení přes potok v místě rekonstruovaného mostku – přecházet po kluzkých a úzkých kládách mi fakt moc nešlo. To už jsme za sebou měli rozhodnutí, že si původně naplánovanou trasu můžeme ještě prodloužit o pár kontrol.  Postupem času se ale můj spolujezdec z krize dostal, zatímco já už toho začínal mít plné zuby.

Zbývá už jen sběrka a jedna kontrola na cestě k ní, ale taky jen něco málo přes 20 minut do limitu. Mám dojem, že ta kvalitní asfaltka má vést až ke kontrole. Nebo možná ne, na kopci má odbočovat cesta doprava a kousek po ní by měla být. Jenže žádná tam není, sjíždíme podél louky k nějaké vesnici. Ani jedno tam přeci nemá být. Teď už je jedno, jestli se těch pár baráků jmenuje Zajíc nebo Žabárna, prostě jsme v pr… kilometr od kontroly. Budeme mít co dělat, abychom stihli limit, i když pojedeme po silnici přímo do cíle. A kontrolu za 30 bodů necháváme lesní zvěři (v tomhle případě nemůžu ani obviňovat mapaře, i když asfaltka teda mohla být značena jako asfaltka – ale jinak chyba patří do známé skupiny chyb, které vyrábím, když mě příliš rychlé tempo unaví… protože z asfaltky se určitě odbočit mělo, i když ne na cestu, ale na průsek, u kterého je vlastně normální, že skoro vidět není). Silnice k cíli vede sice téměř po rovině, ale i převýšení 1 metr stačilo k tomu, abych se neudržel v háku. To znamená, že posledních 5 kiláků jedu sám a do cíle dojíždím necelé 2 minuty po vypršení svého limitu. V cíli padám na zem a ležím tam asi 10 minut. Pak začíná poprchávat. To je mi jedno. Když už leje víc, zvedám se a mířím ke stanu. Lezu dovnitř a pak taky do spacáku – oblečen stále v závodním, je mi kosa, ale nemám sílu se převléct. Hlavně že cíl byl, nezničit se hned první den.

Výsledek není tak špatný, jsem i přes nenalezenou předposlední kontrolu třetí – můj spolujezdec, který dojel do cíle asi o minutu dřív, je místo za mnou – startoval  dvě minuty přede mnou, takže trestné body má o 2 víc. Je ze Smržovky a jmenuje se Víťa Balej.

Úterý – 2. etapa

Pár minut před mým startem začíná zase pršet a je docela zima, takže vyrážím v bundě. Bodové ohodnocení kontrol mě nepřekvapuje, pojedu zhruba to samé co včera, jen v opačném pořadí. Včera nenalezenou kontrolu tentokrát nacházím relativně bez problémů, jedna kontrola je asi jinde než včera – na správném místě nacházím jen nasypané lístečky, takže nejspíš bude ukradená, ale v další zatáčce překvapivě stojan potkávám. Déšť ustal, takže bundu sundávám, ale klády místo chybějícího mostku kloužou dnes ještě víc. V závěrečné části volím bodově výrazně hodnotnější, ale také rizikovější variantu. Úsek u Lužnice po turistické značce, jehož jsem se po vyprávění od soupeřů bál, ale není tak strašný. Pravda, most přes řeku chybí. Musí se brodit, voda je nad kolena. Ač mi před koncem opět docházejí síly a dojíždím zase po limitu, určitě se to vyplatilo. Při překroční do 5 minut není penalizace tak citelná. Sice mně překvapuje, že mi už druhý den za sebou naměřili o něco vyšší čas než moje stopky a tím pádem také odměnili více trestnými body, ale tady to neřeším. Vzhledem k prakticky bezchybnému výkonu mě až páté místo překvapuje, ale rozdíly jsou přede mnou malé, a za mnou je velká díra. Vítězí stejně jako včera Darryl Taylor z Nového Zélandu, účastník letošního mistrovství světa v MTBO, a celkově má už pěkný náskok. Večer nás čeká promítání, Marek Ročejdl ukazuje snímky z Camel Trophy a on i Stejski až příliš skromně přiznávají, že ačkoli šlo o krk, že to byl veskrze komerční podnik.

Středa – 3. a hodně netypická etapa

Cíl je totiž na jiném místě, a to navíc celkem daleko – na Zvůli. Přes pár kontrol na takřka přímé cestě to je to 52 kilometrů. Ráno nafasovat velký igelitový pytel, do něj sbalit všechno potřebné pro přežití na Zvůli, a naložit na Avii. A pak už jen čekat na svůj start. Volba trasy není vůbec náročná – již z předzávodní přípravy bylo jasné, že se dá kromě asi 6 kontrol stihnout vše. Bodové ohodnocení kontrol rozhoduje o tom, že vynechám kopcovitou pasáž v jihovýchodní části a na rozjetí vyrážím pro čtyři kontroly v rovinatém prostoru, kde se částečně jezdilo i v minulých dnech.

Po odjezdu ze čtvrté kontroly dojíždím nějaký mix, po chvíli je předjíždím, snaží se ale spolupracovat – s klukem se střídáme a holka jede vzadu, takhle jedeme asi 2 kilometry po silnici, pak diskutujeme, na jakou další kontrolu kdo jede – shodujeme se, že kontrolu za 20 bodů na podezřelé lesní cestě vynecháme a zamíříme po kratší trase směrem ke Zvůli. Pak se hovor ani nevím jak stáčí na téma Bike Adventure – tak nějak mlhavě tuším, o koho jde. „Vy jste ti letošní vítězové?“ – „Jo.“ – „My jsme vedli po první etapě.“ – „Ty jseš Martin Sajal?“ – a úspěšně se zakecáváme, druhá etapa letošního Bike Adventure je zajímavé téma a vyprávění, jak se dá závod úplně zkazit dvojím započítáním kontroly na Velké Deštné, taky… Najednou dojíždíme na křižovatku, mapu už pár minut moc nesledujeme. „Tady už máme jet doleva?“ – „To ještě nebude ono, navíc máme jet rovně a druhá cesta odbočovat doprava. A tohle je odbočka doleva.“ – „No jo, tvar křižovatky nesedí. Ale je to asfalt a jiný asfalt tu odbočovat nemá.“ – „Ještě je to brzo a ten tvar neodpovídá.“ – „No tak jo, pojedeme ještě rovně.“ Po pár stech metrech je jasné, že jedeme blbě. Nesedící tvar křižovatky není omluvou, ten už je dnes minimálně třetí. Super, mám další kategorii svých chyb, nechat se přesvědčit ke špatné variantě, ač sám bych jel dobře. Kdyby to BA nevyhráli, tak se ukecat nenechám. Moje blbost. Takhle pojedeme skoro okolo té kontroly, kterou jsme nechtěli brát, tak pro ni zajedeme. Já věděl, proč jsem se jí bál… Odbočka ke kontrole neexistuje a naše cesta se nějak podivně kroutí. Aspoň že si jsem celkem jistej, kde vyjedeme. Moji spolujezdci však váhají a začínají ztrácet. Spolupráci odepisuju a raději jim ujíždím. 20bodová kontrola není moc dobrá náplast za ztracených 15 minut, navíc jsme byli asi 5 minut od další kontroly, ale to nám došlo až další den… Chybama se člověk učí… Ale jinak bylo seznámení pozitivní, Mirek s Markétou budou jezdit příští rok za Ekonom MTBO a taky LOBy.

Vím, že jsem chtěl sebrat všechny kontroly v okolí Zvůle, ale tenhle zásek mi to může překazit. Nasazuji stíhací tempo, mapu vždy překládám za jízdy (mám to celkem nacvičené z BA z mixů a v kopcích to jde dobře), dokonce i vodu z pet lahve přelévám do cyklistické flašky za jízdy. Ale ani to nepomáhá, brzy vím, že k 50bodové kontrole u Landštějna to stihnu jen velmi těžko. Takže aspoň jedu poslední kilometry na pohodu a limit stíhám s rezervou. V cíli porovnávám výsledky se soupeři, na nejlepší mi chybí přesně to, o co mě připravil popisovaný zásek. Vede Víťa Balej a má z toho obrovskou radost, vypadá to, že dnes vyhrál. Najednou však zmlkne. Na první místo se dostává neznámé jméno – nějaký Mark Hayman. A hlavně rozdílem 50 bodů – musel jet trasu, kterou hodnotím jako „to by dal tak leda Sádlo“. Na vyhlášení se však neobjevuje a tak začínám věřit fámě, že si to jméno pořadatelé vymysleli, aby si udělali z Víti srandu. Předchozí dva dny nejel, má podezřelé číslo čipu… V celkovém pořadí je každopádně nezajímavý a tudíž je nezajímavý i pro mě – i přes dnešní 7. místo se dostávám celkově na druhé. Důležitá je totiž hlavně vyrovnanost, je tu mnoho lepších cyklistů, ale skoro každý už alespoň jednu etapu vyloženě pokazil.

Večerní program nejen mě velmi příjemně překvapil – koncertoval harmonikář Venca Koubek. Nedokážu sám koncert slovy popsat, tak si vypůjčím útržek z Bážova článku: „Ještě jsem úplně nevěděl, jestli vám všem bude jeho hudba sedět, věděl jsem jen to, že pokud se někam bude hodit, tak to bude právě cíl třetí Tajemné etapy. No prostě viděli jste sami, přijel, viděl, otikal si nás (tikťak, tikťak, tikťak) a jasně zvítězil… Tóny sága Jardy Jeřábka a surový hlas Vency braly dech a nenechaly nikoho na pochybách, že jsme shlédli něco obrovského. Jeho životní moudrost mu nelze než závidět.

Čtvrtek a 4. etapa – návrat do Staňkova

Ráno sbalit stan a vůbec všechno ostatní zas do pytle a čekat na svůj start. Vidím Víťu Baleje, tak se ptám: „Jak jsi naladil na dnešní etapu?“ – „Tentokrát to bylo opravdu extrémní, různě jsme to míchali. Dneska to nebude dobrý.“ reaguje na moji poznámku, že ve Smržovce jsou přece zvyklí v noci chlastat a ráno závodit. „Jo, ve tři ráno jsem vás slyšel… jak se zadařilo s reproškama?“ – „To se mezi námi gentlemany neříká…

Po startu dostávám bodové ohodnocení kontrol a opět žádné překvapení. Je třeba jet do oblasti, kterou jsme včera skoro všichni vynechali. Myslím si, jak rychle jsem vyrazil a že nejedu špatně, ale už při odjezdu od druhé kontroly potkávám v protisměru podezřele rychlého borce. Šest minut po mě byl ve startovce Mark Hayman, takže on nakonec existuje? (Ano existuje, je to Angličan s italskou manželkou a taky účastník MS v MTBO). Velmi brzy mě dojíždí, jede se po asfaltu, takže se chytám do háku. Nevím proč, ale snaží se mě utrhnout, hází mi vlnky, ale s tímhle nemá šanci. Po kilometru však výrazně zpomaluje a zkoumá mapu, já už to tam znám, tak ho předjíždím, ale překvapivě se za mnou nevydává. K další kontrole jsem mu ujel o více než půlminutu, ale zhruba o stejný interval je přede mnou i Víťa Balej, co startoval 4 minuty po mně. Ta objížděčka na dvojku byla asi opravdu zbytečně opatrná. Hayman se ke mně opět blíží, jenže na křižovatce vyrábím hloupou paralelní chybu a jedu 200 metrů z kopce směrem do háje. Tak to už se ním nesvezu.

Pokračuji tedy sám, další špatné odbočení přichází ve Starém Městě pod Landštejnem, kde jsem nějak nepochopil místní uzavírku silnice. Díky tomu jedu postup, co jsem fakt nechtěl, ne něm dělám další chybu, pak mi ještě při snaze o vytažení banánu z kapsy vypadává i tatranka. Dnes podruhé předjíždím dvojici reprošek a to potvrzuje, že ten postup byl fakt špatný. V tu chvíli už ztrácím na Haymana s Balejem okolo 20 minut, tak se to snažím dohnat, překládám mapu za jízdy z kopce, což není moc dobrý nápad, jedu pak asi dva kilometry s mapou v zubech. Kontroly na placce, se kterými se začínalo včera a na něž jsem trochu myslel i dnes, už těžko stíhám. Potkávám se se zajímavou trojicí – Aleš Gregor z Bikebase.cz sice nezávodí, ale veze za sebou v háku nějaký mix. Chvílemi mám co dělat, abych se udržel, to se mi při závodě tohodle typu ještě nestalo. Asi nějaká cyklistka… Ale zase jim pomáhám mapově. Po delším úseku se oddělují, ani toto zrychlení už nemohlo pomoci, abych stihl nějaké kontroly navíc, dojíždím do cíle opět turistickým tempem.

Průběžně ale ztrácím na vedení je pár bodů a díky lepšímu času porážím dokonce Darryla. Po chvíli dojíždí do cíle Hayman, má jen o 40 bodů víc (čekal jsem větší nakládačku) a hlavně bez Baleje. Asi tam někde zahynul, myslím si. Jenže nakonec Víťa dojíždí skoro v limitu, má ještě o dalších 30 bodů více, a dnes už mu vítězství nikdo nevezme. Tak takhle se na to musí, večer se pořádně ožrat… Dostává se tím přede mě i v celkovém hodnocení.

V pátek následuje volný den a přejezd do Horní Stropnice. Centrum je na tamním koupališti a hned z něj je vidět, že Novohradské hory jsou opravdu pořádné hory. Mnozí se jdou projet, já však kolo dnes nechci ani vidět a radši se válím u stanu. Podvečerní smržovácké štafety (panák zelené, přeplavání bazénu, pivo a krátký běžecký orienťák) taky radši sleduji z pozice diváka. Večerní koncert má být kulturním vrcholem akce, předkapela Crossband sice hraje pěkně, ale někdy si předzávodní přípravu udělat musím – podle umístění kontrol to vypadá, že volba nebude jednoznačná. Mám připraveno několik variant, mezi nimi jednu rizikovou, tu už si počítám na minuty – abych to zvládl, musím jet průměr těsně pod 22. V horách je to celkem ambiciózní. Už tak počítám s dojezdem těsně po limitu, do 5 minut se to ještě vyplatí. Následující koncert skupiny Tři sestry revival band mě už ale zvedá z lavice, atmosféra je úžasná. Před týdnem jsem byl na festivalu Love planet, tam byly sice lepší skupiny, ale atmosféra je lepší tady. Po koncertu jdu spát, nejsem ze Smržovky, abych to zítra po pařbě ujel. Navíc startuju 00, tj. pojedu minimálně první dvě hodiny úplně sám.

Sobota – 5. etapa

Bodové hodnocení kontrol jsem takhle čekal. Takže jdu naplno do naplánovaného rizika. Téměř jakýkoliv zásek znamená nutnost vynechat spoustu kontrol. První část trati jde hladce – změřené kilometry sedí, časový plán taky. Jedu o minutu rychleji, než mám napsáno na taháku. Pak však přichází běžná volba těchto závodů – vjíždím na louku, v mapě cesta pokračuje, na louce je vidět jen náznak. Tedy náznaky dva. Levá, nebo pravá? Jsou úplně stejné. Volím pravou, okolo lesíka a podél kukuřice to vypadá dobře. Skrz kukuřici do nějakého údolí už ne. Tím bahnem dál nepojedu, měl jsem jet doleva. Přebíhám údolí s kopřivami a běžím s kolem do kopce nahoru, kde tuším tu správnou cestu. Tyhle ztracené 3 minuty mi budou chybět. Ale nevzdávám se, ani průjezd louky s kravami ohraničené elektrickým ohradníkem mě nerozhází. V nejvyšší části Novohradských hor, kde jsem se obával nesedících cest, problémy nenastávají. Ještě se to dá stihnout.

Odbočka ke kontrole 37 však nevypadá nejlépe. Cesta? No kdysi tudy projel traktor… Jet se po ní nedá, ale na správném místě jsem stopro… Proti mě běží dvojice: „Máš třicetsedmičku?“ – „Ta má být přece tam, odkud jdete vy.“ Ale pokračuju dál. Cesta už skoro není vidět, sezhora se připojuje průsek. Aha, ještě 100 metrů tohle cestou necestou. Radši se rozhlížím okolo. Klíčový moment celých šesti dnů. V pokračování toho průseku, někde na světlině, vidím lampión. No správně zrovna není.

A hlavně další ztráta, se kterou jsem nepočítal. Limit vyprší za 55 minut. Přímo do cíle je to asi 17 km. To by se samozřejmě dalo. Druhou variantu mám spočítanou, že ji dám tak za hodinu a pět minut. Je na ní ale dalších 160 bodů. Musím je vzít všechny a nevytuhnout. Jedu co to dá, odhad opět vyšel. V cíli jsem o sedm a půl minuty po limitu. Prvních 6 minut je ok, každý znamená jen 2 body dolů. Další dvě už ale po pěti. Ale stejně výrazně porážím Kládina s Kubínem v kategorii mužských dvojic, celkově nejlepší závodníky. Nebude to tak špatné. Všichni soupeři výrazně ztrácí – Víťa Balej sice skoro dohnal ztrátu po píchnutí na prvním postupu, ve střední pasáži ale přidává kontrolu navíc a pak už nestíhá – jede rovnou do cíle a těch 160 bodů ze závěru mu chybí. Takže druhé místo celkově mám skoro jisté. Hayman už také není tím, čím byl předchozí dny. A odpadá i Darryl – je mu nějak špatně, nenašel kontrolu 37 a zasekl se tam – takže už vedu i celkově? Nakonec ne, tu divnou kontrolu dodatečně a podle mého správně připočetli všem, co ji nenašli. Ale mohlo by to vyjít aspoň dnes. Do cíle však přijíždí můj spolucestující z auta. Petr Cvengroš se už zdá se skamarádil s mapou, poráží mě o dva body.

No co, důležitější je celkové pořadí, na Darryla ztrácím jen 25 bodů. Přípravě na poslední den se už moc nevěnuju, stejně jsem to měl rozmyšlený už před dneškem. Doufám, že budu moct jen něco podobného, jako dnes. Jen by mě zajímalo, jak losují startovní časy. Zase 00! Poslední večer je ve znamení promítání šíleného cyklisty Jéni Kopky, který povídá o extrémním závodě napříč Aljaškou v šedesátistupňovém mrazu. Můžete jet na kole, na lyžích nebo pěšky. Já si to dovedu představit tak leda letadlem.

Neděle – poslední etapa

Před startem se dozvídáme o dvou změnách: Kontrolu 37 dneska radši zrušili, stejně tak jednu další u hájovny – na závodníka tam skákali nějaký jezevčíci či co a závodník poslal prý někoho do pi.., nevím jestli jezevce nebo rovnou hajného. Já bych ho tam poslal taky, ale tu kontrolu jsem nebral.

Start. Dobrý, pojedu zhruba to co včera. Jen mi to nějak nejede. Určitě to bude protivětrem. A mimo silnici větším bahnem – v noci pršelo. Jenže na půlhodinovém úseku rozdíl dvě minuty oproti včerejšku, to je i tak dost. Na další kontrolu to objíždím po silnici – vrcholovou prémii mezi Kohoutem a Slepicí vynechávám, když je dnes za nula bodů. Ale asi jsem měl jet horem. Na včerejšek už ztrácím 4 a půl minuty. A je tam se mnou už i Pedros Zaoral ze Smržovky, co startoval 10 minut za mnou, původně považovaný asi za jednoho z favoritů, ale dvě etapy totálně pokazil. Takže je známý hlavně tím, že vždycky vydržel nejdýl do noci pařit.

Nechápu, že je tu tak brzo, ale tu fikačku na jedničku okolo kravína jsem fakt znát nemohl, když v mapě není 2 kilometry žádná cesta. Další postup zkoušíme trochu střídat, ale pomoct dokážu spíš jen tím, že jsem tudy narozdíl od Pedrose včera jel. Blíží se kopec a očekávám konec spolupráce. Pedros na mě však čeká s tím, že mi chce pomoct. Tak fajn. Spolupráce funguje dobře – plán cesty máme stejný, když on překládá u kontroly mapu, jedu volně napřed a případně do sebe nacpu nějaké jídlo, mapově těžím ze znalosti trasy ze včerejška (takže na louce teď jedeme doleva a ne do kukuřice). Fyzicky na to nemám a tak jedu v háku, když to jde. Jedinou neznámou ze včerejška, dvě kontroly na mapě blízko sebe, po cestě daleko, mám také rozhodnuté předem – jedeme přímo přes louku. Pak sice musíme pár set metrů lesem podél potoka, ale stejně se to vyplatí. V následném stoupání na Pedros zas musí čekat.

Po další kontrole mám jasno – zamířit k cíli a cestou vzít stejných posledních 7 kontrol jako včera. Tam už mě nic nemůže překvapit, mezičasy za včerejška mám vypsané. Náhle mě však opouští Pedros, jede ještě pro 50bodovou kontrolu na takovém místě, že jsem si ji už v pátek večer rovnou škrtnul. Leda za 80. Konečně dojíždím na trasu stejnou se včerejškem, měl bych jet stejně rychle jako včera. Tak dobře se ale necítím, vynechám tedy zajížďku pro dnes 10bodovou kontrolu. Pak už mám vše pod kontrolou a do cíle dojíždím půl minuty před vypršením limitu. V tu chvíli moc šanci na vítězství nevěřím. Dnes mě poráží lepším časem Víťa Balej a pro mě překvapivě i Pedros, kterého jsem po rozdělení a odjezdu na moji neoblíbenou kontrolu odepisoval – má o 20 bodů více. Napjatě však očekávám Darryla, už má po limitu, a ještě se neobjevil. Nakonec dojíždí skoro o 10 minut později. Kolik má ale bodů? Přímo u počítače orgnizátorů čekám, až si vyčte čip. Vyčteno, teď už to jen odečíst. Dnes mám o 32 víc. Takže jsem vyhrál Sixnumbers! O 7 bodů.

Darryla je mi trochu líto, nebýt té sobotní divné kontroly a jeho zdravotních problémů, asi bych neměl šanci. Ale dnes si to prohrál sám – ještě za polovinou závodu jsem na něj ztrácel pár minut, ale pak se vydal do vzdálených míst s lákavě ohodnocenými kontrolami, a nestíhal závěr. Konečně se mi podařilo zkušenosti z Bike adventure někde prodat. Teď už jenom vyhrabat čistý firemní dres na vyhlášení – ať Et netera už od začátku vidí, že zasponzorovat Ekonomu dresy byl dobrý nápad. Vyhlášení si celkem užívám, stát na pódiu vedle vítězů ostatních kategorií, což jsou většinou reprezentanti (a někteří i medailisté z MS), je celkem fajn pocit.

Na závěr mě napadá jen zkopírovat to, co už jsem psal na web: „Zakladateli českého MTBO Bážovi Lepšíkovi s jeho pomocníky se podařilo výborně zkombinovat sportovní i kulturní část akce, především ta kulturní byla ojedinělá: dočkali jsme se koncertů i promítání fotek či videa z různých akcí. Když srovnám Sixnumbers s Bike Adventure, organizace BA je profesionálnější, ale Sixnumbers to dohání (a v mnohém překonává) svojí atmosférou a tím, že jde o akci pořádanou s nadšením. Při akci jsem se seznámil s několika závodníky, kteří se věnují primárně jiným sportovním disciplínám než MTBO (triatlonisté, biker co jezdí maratony, cykloturisté), a všichni odjížděli nadšeni, to myslím mluví za vše.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *