Návrat ke sportu po neuroborelioze

Toto je torzo článku o návratu ke sportu po prodělání neuroboreliózy. Snad se ho někdy podaří dokončit.

Sportovat jsem přestal v půlce října, kdy mě začala šíleně bolet záda. Po půlce listopadu se přišlo na to, že se takto projevovala neuroborelióza, pravděpodobně v té „druhé prostřední“ fázi. Nejspíš jako následek klíštěte, které jsem chytil ke konci srpna.  Nechali si mě v nemocnici,  3 týdny jsem dostával antibiotika do žíly, další 3 týdny pak antibiotiky doma do pusy, Tou dobou pro mě znamenalo ujít stovky metrů větší námahu, než 6hodinový závod na kole za dobrého zdravotního stavu. Antibiotika jsem dobral v prvních lednových dnech a i nadále mi byl doporučen klidový režim.

Návrat k pohybovým aktivitám jsem konzultoval s fyzioterapeutkou, doporučila mi některé sporty v nízké intenzitě klidně zkoušet, je to zdravější než sezení. Z diskutovaných aktivit bylo schváleno plavání a běh, nedoporučovány florbal a sauna. Přeci jen jsem hlavně cyklista – krátká vyjižďka by mohla být prý akceptovatelné (ale zatím se mi do ní nechtělo, přeci jen na kole se sedí a v sedě mě záda po nějaké době bolely). Běžky jako moje oblíbená zimní aktivita by sice možná byly nejvhodnější, ale cestu za sněhem na hory bych těžko zvládl.

V polovině ledna mě potěšilo, že jsem zvládnul procházku s Míšou v kočárku do lesoparku dlouhou 4 kilometry. Další den jsem pak zkusil jít poprvé běhat. Jen 1,8 km tempem cca 7,5 minuty na kilák s pauzou na návštěvě uprostřed, ale nějak se začít musí. Žádné negativní následky běhání nepřineslo.

Na konci ledna jsem svůj stav pro lékaře shrnoval tak, že můj celkový pocit je určitě lepší. Nebýt zad, které zůstávaly hlavní vzpomínkou na nemoc, jsem cíltil energii jako zdravý. Při aktivitách typu procházek už jsem nebyl unavený jako dřív. Občasné nošení nákupu v batohu už jsem také zvládal líp a unesl toho víc (tolik co před nemocí ale zatím raději ne). Aktuální stav bolesti zad jsem na konci ledna popisoval takto:

  • vývoj je spíš taková sinusoida – pár dní se zlepšuje, aby se pak zas zhoršilo
  • cca 1x týdně se „podaří“ vyvolat situaci, která znamená zhoršení (kombinace delšího sezení nebo stání / hlídání dítěte nevyhnutelně spojené s různým ohýbáním / jakékoliv větší kroucení se či otáčení se)
  • sedět na židli za počítačem bez významnější bolesti vyrdžím cca 30 min až 1,5 h v kuse dle aktuální fáze sinusoidy, pak je třeba proložit delším odpočinkem/jinou aktivitou – tedy na chození do práce to zatím zdaleka není, ale v kombinaci s prací v posteli se dá odpracovat i přes 6 h denně, což je oproti minulosti lepší
  • od bolesti trvaleji pomáhá noční spánek či procházky bez zátěže

V polovině února vystihovala můj stav z hlediska schopnosti práce u stolu za PC stále sinusoida, ale postupně lepšící se. Bolesti v zádech při tom se taky postupně snižovaly, ale jak je vidět z podrobnějších poznámek, zdaleka to ještě neznamenalo návrat do běžného života:

  • doma zvládnu někdy i 8h práce denně, kde většina je u stolu, rozdělované většími přestávkami, doplňované prací v posteli
  • experiment z jednoho dne, kdy jsem zkusil vyrazit na delší dobu do práce – včetně oběda 6,5 hodiny, posledních 15 min už záda bolely hodně, cesta MHD domů není dobrý odpočinek, zbytek dne jsem se spíš vzpamatovával = jak se nedá práce prokládat odpočinkem v posteli nebo desítkami minut kompenzace mimo PC, není to ideální

Od pokroků v oblasti sportu jsem si raději nic nesliboval a dával si postupné cíle, které se dařilo k mé radosti plnit. Dostat se v této zimě na běžky? Splněno už začátkem února. V Praze napadl sníh a než po týdnu roztál, chodil jsem lyžovat do Hostivařského lesoparku (mám ho kousíček od domova) téměř každý den. Projížďky na 7 – 8 km jsem zvládal bez problému a dělaly mi dobře.

Když sníh zmizel, posílen dobrými pocity jsem zkusil kolo. 8km dlouhou projížďku jsem zhodnotil celkem pozitivně: „Běžky a běh na mě teď působí líp, ale na kole to překvapivě taky šlo“. Týden poté jsem dávku navýšil – místo 20 minut jsem se byl projet na hodinu a čtvrt. To jsem asi přehnal a další den záda bolela víc, tak jsem příště zas ubral. Při běhání jsem „dávku“ posunul na 4 km a tam jsem snižovat nemusel. Postup „poslouchat svoje tělo a podle toho upravovat zátěž“ byl tím, na co jsem sázel.

Posun mé „v průměru zlepšující se sinusoidy“ zpátky dolů způsobovaly spíš nemoci a nachlazení. Jít plavat jsem zkusil jednou. Pocity byly sice dobré, ale buď tam nebo jinde jsem chytil nějakou chřipku a to znamenalo týden doma a pozastavení dalších pokroků. Až v polovině března jsem si dovolil poprvé vyrazit z domova dál, než je cesta do nemocnice nebo práce (kam jsem v březnu jezdíval tak 1 týdně, v součtu už jsem dokázal pracovat tak na 4/5 úvazek s převahou homeoffice)

Dostat se v této sezóně aspoň jednou na běžky na hory? Splněno v půlce března. Za větší překážku jsem považoval cestu autem než vlastní lyžování, takže jsem místo dříve obvyklých výletů na otočku volil variantu s přespáním. Obojí ale fungovalo nad očekávání. Už první víkend jsem zvládl i výlet 43 km dlouhý. A když jsem po tom výletě zjistil, že auto nenastartuju a musím se vracet do Prahy z Bedřichova autobusem se třemi přestupy, záda při cestě zas tolik neprotestovaly. Běžky se staly mým hlavním sportem na další 3 víkendy a splnil jsem si pár dalších dílčích přání. Ujet výlet přes 50 km dlouhý, dostat se i jinam než do Jizerek, ideálně zajet na místo, kde jsem ještě nikdy nebyl (a Boží Dar za to stál), najezdit za sezónu víc, než v zimě 2013/14 – tak krásné skóre jako 329 km jsem nečekal. Vše pochopitelně pomalým turistickým tempem, klasikou s výrazně menším zapojením soupaže, než mám běžně zvykem. Podrobnosti jsou na mém profilu na KamZaSněhem.cz. Běžky jsou pro takové uzdravování ideálním sportem, škoda že nebydlím na horách.

V tu dobu už jsem zkoušel trochu jezdit i na kole, ale zatímco běžecké lyžování bylo v této situaci ideálním sportem, na kole jsem záda po nějaké době začínal cítit. Navíc pro sedavou práci neznamená sportování v sedě zrovna ideální kompenzaci. Moje nejdelší vyjížďky do konce dubna nepřesáhly 2 hodiny a naplno jsem nejel ani jednou. Až při prvních kolech Českého poháru MTBO na začátku května jsem si vyzkoušel šlapání v závodní intenzitě. V nejdelším ze závodů jsem byl rád, že jsem se po 2,5 hodinách vůbec dostal do cíle a neskončil poslední.

Bude pokračovat a i to již napsané asi ještě vylepším…