Údolní okruh v Dolomitech na kolech

Chata Fodara

Projeli jsme v Dolomitech na kolech okruh, kde převážná většina trasy vede různými údolími, po kvalitních zpevněných cestách a v rámci možností bez prudších stoupání. Že nic takového nemůže existovat? Zkuste okruh BruneckEnneberg – údolím Rautal – napojit se na trasu z Cortiny do Toblachu – a z Toblachu údolím Pustertal zpátky do Brunecku. Má to jeden háček. V poměru k délce okruhu vzdáleností krátké, ale brutální stoupání k chatě Fodara.

Jako startovní a cílové město okruhu uvádím větší Bruneck, ale my vyráželi z našeho ubytování v nedalekém Pfalzenu a na teoretickou trasu z Brunecku jsme se napojili v St. Lorenzen. Odtud začínáme relativně pozvolně stoupat po málo frekventované silnici na východním svahu údolí Gadertal, jinými slovy po západním úbočí Kronplatzu. Střídají se stoupání s rovnějšími pasážemi, výrazněji klesáme až do obce St. Vigil in Enneberg (což je jedno z nástupních míst lanovek na Kronplatz). Odtud dál pokračujeme stále po silnici krásným zalesněným údolím Rautal. Řeka v údolí je v červenci vyschlá, po obou stranách údolí vidíme vysoké stěny potvrzující, že už jsme v opravdových Dolomitech.

Na konci údolí (tam už je v mapě nazváno Val dai Tamarsc), kde u chaty Pederü končí i silnice, máme pokračovat po o stupeň užší cestě doleva svahem. Při pohledu z dálky na skalní stěny si nedovedu přestavit, jak tam může vést něco na kole sjízdného. Ale mapa nelže, cesta tam opravdu pokračuje, V některých úsecích, zejména v krátkých serpentinách mezi skálami hned na začátku, je dokonce zpevněna betonem. Jinak by totiž nebyla sjízdná nahoru i dolů ani pro jeepy, kterých pár během stoupání potkáváme. Cesta stoupá tak prudce, že slézáme i v některých betonových úsecích. Dá se to sice svézt na únavu z neuváženého pěšího výletu dva dny zpátky a na uhýbání jeepům, ale myslím, že ani ve vrcholné formě bych celé stoupání až k chatě Fodara na kole nevyjel. Kde už není beton, tam je povrchem „šutrohlínoštěrk“ a k tomu občas i písek, v nejprudších pasážích je opravdu těžké nesesednout z kola. Úsek od chaty Pederü (1548 m n. m.) k chatě Fodara (1986 m n. m.) měří 2,7 km, což vychází na průměrné stoupání asi 16 % a myslím, že sklon nejprudších úseků bude mít přes 30 %. Nahoru jsme se plazili přes 50 minut.

Od chaty Fodara k nejvyššímu bodu našeho okruhu u chaty Sennes Hütte (na mapě 2116 m, na chatě tuším 2126 m n. m.) zůstává cesta stejně kvalitní a už tolik kontinuálně nestoupá, ale některé prudké úseky se tam ještě najdou. Projíždíme po jakési zvlněné náhorní planině a všude okolo vidíme skalnaté kopce. Prostě paráda. Škoda, že nemůžeme strávit takhle nahoře více času.

Následuje sjezd do údolí směrem Cortina d’Ampezzo. Na cestě je tu buď víc písku než z druhé strany, nebo si ho možná při sjezdu mnohem víc uvědomujeme. Každopádně jeden delší úsek, který bych nahoru těžko vyjel a dolů jsem měl nonstop prsty na brzdách, jsme potkali. Šutrohlínoštěrkopísek končí u chaty Ra Stua ve výšce 1668 metrů, kde dáváme krátkou pauzu, obdivujeme tamní horské louky a přijde nám zvláštní, že v tomto údolí nejsou potoky a řeky vůbec vyschlé. Dál sjezd pokračuje už po asfaltu (u chaty je celkem velké parkoviště), značka hlásí klesání 18 %, ale to je určitě jen maximum a ne průměr, sjezd se střídá s víceméně rovinatými úseky. V místě označeném jako S. Uberto (1449 m n. m.) se nachází další parkoviště, těsně u silnice z Cortiny do Toblachu.

Silnice je celkem frekventovaná, ale stejným údolím vede i jiná cesta, kterou považuji za sázku na jistotu už předem. Vyznačení jako cyklotrasa s názvem Bahnweg indikuje, že povede po trase bývalé železnice, což znamená žádná prudká stoupání ani sjezdy. Navíc kudy jinudy by mohla vést známá dlouhá etapa Cortina – Toblach na lyžařské Tour de Ski, po silnici to asi nebude. Dálkoví lyžaři pak asi budou znát i lauf Toblach – Cortina, který bude navíc v roce 2016 poprvé zařazen do seriálu Ski Classics. Prvních pár kilometrů zvolna stoupáme do sedla ve výšce 1530 metrů, pak už následuje sjezd podél jiného potoka – zpočátku vyschlého, následně řeky Rienz.

Původně preferovanou variantu návratu přes kopce jsme už dávno škrtli, tento den na další stoupání přes Passo Prato Piazza rozhodně nemáme, navíc by byla škoda neprojet celou trasu údolím až do Toblachu. Zažili jsme jízdu tunelem, projeli několik bývalých vlakových nádraží, viděli pár jezer a alespoň výhled na Tre Cime di Lavaredo – odskočit si na silniční stoupání k Tre Cime, kde končila etapa etapa Gira d’Italia naposledy v roce 2013, už bylo nad naše možnosti. Zato jsme jeli po trase jiného cyklistického závodu – ve sjezdu do Toblachu jsme potkávali značení bikového maratonu Dolomiti Superbike i několik trénujících závodníků, závod se totiž jel za dva dny. Pravda je, že při variantě přes Passo Prato Piazza bychom se po jeho trase projeli také a navíc po směru.

U Toblachu jsme společně s řekou Rienz zabočili do údolí Pustertal a napojili se na cyklotrasu Pustertal Radweg. Že to zní divně? Pustertal je takové zvláštní údolí, pokračuje i směrem na východ do rakouského Lienzu, to už ale po proudu řeky Drávy. Toblach je v Pustertalu nejvyšším bodem, takže vlastně i takovým sedlem. Každopádně Pustertal Radweg je značená cyklotrasa, která vede nejčastěji po asfaltových cyklostezkách a která nás dovedla zpátky do Brunecku. Ale ne všude jsme se té trasy drželi, zejména mezi Olangem a Bruneckem jsme jeli jinudy, nicméně v tomto úseku je trasa Pustertal Radweg vidět na záznamu z dalšího výletu po Rieserferner Radweg. Toblach se nachází ve výšce něco přes 1200 metrů, Bruneck má 835 m n. m., takže trasa často příjemně klesá, ale stezka pořád dolů podíl vody to rozhodně není – řeka Rienz je místy docela zaříznutá dole v údolí.

Fotky z výletu

GPS záznam trasy

1 komentář u „Údolní okruh v Dolomitech na kolech

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *