O závodě Bike Adventure jsem do různých ročenek Ekonomu Praha napsal tři články. Slíbil jsem, že další už nebude, což je vidět i z názvu článku z roku 2012 – „Bike adventure potřetí a naposledy“. Parádní začátek sezóny zastavený zraněním znamenajícím rozpad naší dvojice, hledání náhradní spolujezdkyně, komplikace v první etapě. Pak ale snad životní závod v etapě druhé a konečně vítězství! Bike Adventure 2012 jsme v kategorii mixů vyhráli v sestavě Martin Sajal – Adéla Boudíková.

Závodu Bike adventure jsem se letos účastnil po jedenácté. Číslo 3 má jiný význam – do ročenky už jsem o BA psal dvakrát. Poprvé v roce 2003, kdy jsem jel s Honzou Novákem a že bych měl brzy přestoupit do kategorie mixů, jsem si nedovedl ani představit. Druhý článek přišel v roce 2008, kdy jsme se den před závodem poprvé viděli s Dášou a pak z toho bylo moje první umístění na bedně. V posledních dvou letech jsme vždy obsadili druhé místo a zvlášť po loňském roce, kdy mě Dáša oba dny v podstatě dotáhla do cíle, jsem si nedovedl představit, že bych jel příště s někým jiným.

Cíl na letošek byl jasný – už nás ta druhá místa přestávala bavit. Sezóna začínala nadějně, vše šlo tak nějak samo. Achilovka a lýtko, které mě loni donutily snad půl roku téměř nic nedělat, najednou přestaly zlobit. Zimní výlety na běžkách, jarní ježdění do práce na kole a závody pražské MTBO ligy zapříčinily, že jsem bez nějakého zvlášť systematického trénování přestal být v elitě MTBO úplně pro srandu.

Zatímco v předchozích letech jsme s Dášou jeli vždy jako první společný závod v sezóně až BA, tentokrát jsem ji ukecal na další dva. Naše první společné vítězství stálo za to. Ve čtyřhodinovém „open score“ závodě, který navazoval na Světový pohár v Řitce, jsme porazili několik dvojic ze světové MTBO špičky – naši soupeři získali do té doby celkem 23 medailí z MS v MTBO, a to nepočítám medaile ze štafet.

Zpráva o prvním problému přišla koncem května emailem: „Udělala jsem si něco s kolenem. V nemocnici minulý týden řekli natažené vazy a asi něco s meniskem. Teď čekám, až mě někdo vezme na magn. rezonanci. Mám podezření, že to jsou křížové vazy a meniskus. Ale jistota bude až po rezonanci. Každopádně to není ideální a krátí se doba na najetí potřebných kilometrů a ztrácím to, co jsem letos měla najeto, což bylo oproti minulým letům parádní.“ S kým bych mohl jet místo Dáši, nechci ani uvažovat.

V polovině června před Ruskou ruletou, dalším přípravným závodem, pozitivnější zprávy nepřichází: „Buď je to urvaná chrupavka, a nebo urvaný vaz. Nebo taky obojí. Skrčit nohu můžu, ale ne propnout. Jezdím tu na kole, 30 min a víc nedám. Takže Ruskou ruletu určitě nepojedu a nevím, co dál. Doktor říkal, že jezdit na kole mám, ale nevím nevím.“ Ruskou ruletu jsme tedy jeli nakonec s Lybarem. Jediný přípravný 6hodinový závod před BA se nám celkem vydařil, skončili jsme na 2. místě a morálně jsme vlastně zvítězili, protože oficiální vítězové porušovali pravidla, když se na trati rozdělovali.

Ani po další návštěvě doktora se výhled moc nelepší – nakázaný úplný klid do konce června a pak se uvidí. Dáša sice píše: „Takže klidně hledej parťáka/parťačku. Nebudu se zlobit, když dáš přednost někomu jinému.“, ale nechce se mi do toho. Jenže do závodu zbývají už jen necelé tři týdny a tak zkouším sehnat „operativní zálohu“. Nedovedu si moc přestavit, že by se někomu líbila pozice čekatele s tím, že se rozhodne týden před závodem a bude-li toho koleno schopno, což jsem odhadoval na 70 %, pojedu s Dášou. Naštěstí hned na první dotaz směřovaný na Adélku přichází nečekaná odpověď, že takhle je to i nejlepší, takže můžu být v klidu. Vlastně ani nevím, koho bych oslovoval jako druhého, asi bych se rozhodl změnit kategorii a zeptat se Sádla. Nebo po nečekaně vyhraném závodě Ztracené kobylky, na který jsme jeli původně na průzkum terénu před BA a na výlet, by mě možná napadlo jet s Lenkou, ale v tu chvíli už jsem to nemusel řešit.

O složení naší dvojice se finálně rozhodlo po vícedenních v Doksech. Ty sice Dáša nějak objela, jenže přes bolest, a navíc je rozdíl mezi závody dlouhými jen něco přes hodinu a deseti hodinami ve dvou dnech. Změna znamenala i jinou závodní strategii. S Dášou jsme původně plánovali, že letos poprvé pojedeme s mapníkem oba, ostatně jarní závody jsme tak už jeli. Adélka je v posledních letech hlavně lyžařka. Zabloudit ale zvládla i při mistrovství republiky lyžařských štafet :-) I když ta trať byla špatně značená a navíc i tak získala mistrovský titul, bylo jasné, že by nemělo smysl jezdit s mapníkem. Každopádně lepší náhradnici jsem si nemohl přát. BA už jela několikrát, loni s Mirkem skončili čtvrtí a před pěti lety byla dokonce třetí spolu s Pavlem Sýkorou. Pod tímto krycím jménem tehdy startoval Honza Novák.

Během tradičně dlouhé páteční přípravy po obdržení závodních map přišly dvě smsky. První ukazuje, že Dáša dobře ví, co je při takovém závodě potřeba: „Přeju rychlé nohy, čistou hlavu, chyby soupeřů, a dostatek energie a štěstí k výhře. Držím vám palce, ať je to konečně 1. místo, nebo aspoň bedna“. Druhá smska je od Adélky: „Musela jsem řešit prasklý drát, tak za tebou nedorazím. Instrukce mi řekneš u snídaně :-)“ Takže na plánování jsem opět sám, naštěstí jsem na to zvyklý a víceméně mi to vyhovuje.

Po startu sobotní 6hodinové etapy se rozhodujeme velmi rychle. Vyrazit na jihovýchod, sebrat několik celkem dobře ohodnocených kontrol v méně kopcovaté a otevřenější pasáži za dálnicí okolo Hořovic, kde navíc pojedeme po větru, a pak pokračovat ke 100bodové kontrole, která se nachází až daleko za Berounkou a Křivoklátem (koho zajímá trasa více, najde mapu na http://www.kamzasnehem.cz/img/ba12.tiff) může mi napsat, někde ještě tu mapu mám uloženou). Začátek závodu nám vychází velmi slušně, pak ale zbytečně zajíždíme pro 30bodovou kontrolu. Horší než vlastní zajížďka je, že kvůli ní do Zdic sjíždíme místo silnice po cestě, která by sice dle mapy měla být asfaltová, ale v reálu je plná velkých šutrů. Pozor si sice dávám, ale stejně mám po chvíli přední kolo prázdné. Adélka má s rychlým vyměňováním duší evidentně větší praxi než já, ale zas nemá zkušenosti s mojí pumpičkou, takže rekord nepadl, ale i tak je oprava defektu za 7 minut na mé poměry velmi slušný čas.

Další komplikace přicházejí ve sjezdu z Krušné hory. Jedu z kopce po úzké pěšince. V protisměru se objevuje závodník, který mě buď nevidí, nebo neumí uhnout. Musím naplno brzdit, následuje let přes řidítka. Vzpamatovávám se rychle, jenže až později zjišťuji, že při pádu mi z dresu vypadla lahev s pitím a banán. Vracet už se pro ně nemá cenu, ale budou mi chybět. Navíc jsme si mysleli, že mi při pádu z dresu vypadla i poslední náhradní duše. Až večer jsme zjistili, že obě duše vezla od chvíle píchnutí Adélka.

Následuje nevýhodná cesta na 100b kontrolu, kus před ní nabírání vody z potoka a půjčování si duše od Míši, abychom aspoň něco měli, kdybychom píchli podruhé. Po čtyřech hodinách jsme u další kontroly daleko za Berounkou a zařazujeme jedinou zastávku na mapování. Byl to správný tah, naštěstí si uvědomuji rizika původně plánovaného návratu po levém břehu Berounky a rozhodujeme se pro přímější cestu přes Křivoklát a Broumy, kde v tu chvíli na cestě vidíme mnohem víc bodů. Co na tom, že jsme postupně několik kontrol škrtli. Poslední hodinu a půl se projevuje, že jsem se snažil šetřit jídlem a pitím, v dlouhém stoupání z Křivoklátu od Berounky toho mám už plné zuby. Radši se Adélky neptám, o kolik by sama dokázala jet rychleji. Zvyšuji svůj osobní rekord v počtu sežraných hroznových cukrů během jednoho závodu na devět. V Broumech navíc přichází chyba, není dobré si vyznačovat postupy mezi kontrolami oranžovým zvýrazňovačem, protože zakryje žlutou turistickou značku. Kvůli tomu pak málem nestíháme limit, naštěstí poslední kilometry utíkají rychle.

V cíli hodnotíme náš postup jako průměrný, ale fyzicky musel být i přes ten konec excelentní, i v absolutním pořadí včetně mužských dvojic stačí na první desítku. V mixech to znamená průběžné třetí místo s minimální ztrátou 10 bodů na překvapivé vítěze Hermana s Juračkovou z Pardubic a 2 body na rakouské favority Michaelu Gigon s Andreasem Riefem. Při vší úctě k vedoucí dvojici si myslím, že si to v neděli rozdáme o vítězství s Rakušany. Do doby, než Gigonka ukazovala postupy, jsem si na ně dost věřil, ale ukázalo se, že taky nejeli ideálně a byli stejně rychlí jako my. Dalším závodníkům Ekonomu se až na výjimky dařilo výrazně méně a naděje na vítězství v týmové soutěži se začínají rozplývat. S velkým náskokem vede Šumperk a my jsme druzí těsně před třetími. Mirek s Markétou zjišťují, že doba, kdy spolu tento závod vyhrávali, je dávno pryč, fyzicky na nejlepší nestačí. Jejich umístění na přelomu první desítky se ale samozřejmě do týmové soutěže počítá. Další favorizované dvojice závod pokazily, a tak se dokonce započítávají body, které si v kategorii veteránských mixů přiváží André ve dvojici s Janou Vankovou. André má v 56 letech letos výbornou sezónu, ale stejně…

Večer za tmy mi ještě volá Roman Spudil z SP KOLO, že jim nepřišly SMSky o nedělním startovním čase. Hledám je tedy ve vyvěšené startovce a vidím, že z 6. místa v mužích startují 3 minuty před námi. Říkáme si, že kdybychom měli rychlejší start a zvolili podobný postup, můžeme si v neděli pomoci… Navíc spolu s nimi budou startovat Dušan s Honzou Kabátem, kterým sobotní etapa nevyšla, a jsou pátí mezi veterány. Příprava na druhý den spočívala tradičně v několikahodinovém večerním a ranním koukání do mapy a přinesla jen několik málo myšlenek, z nich se ale dá vyvodit jasný závěr. 1) Ke kontrolám za Berounkou se nevyplatí jezdit při téměř jakémkoli obodování. 2) Pokud budou vynulovány kontroly u Hořovic, v podstatě nemá smysl vymýšlet varianty kombinující kontroly na západ a severovýchod od Zbiroha. 3) Prostor na severovýchod od Zbiroha je na čtyři hodiny dost malý, v závěru závodu by nebylo co sbírat.

Již před startem to vypadá, že ani Dušan s Honzou nebudou po obdržení lístečků s ohodnocením kontrol příliš spěchat, a že všichni mají v moje plánování až přílišnou důvěru.

Už během zapisování bodů mám jasno, kam zhruba pojedeme – Hořovice jsou za nula. Rychle se rozhodujeme, že začneme severním směrem a poté zamíříme ke kontrolám v oblasti Radče a Hradiště. Mapový start opouštíme po 3,5 minutách. Spřáteleným dvojicím startujícím 3 minuty před námi to trvá 6,5 minuty a vyrážejí stejným směrem…

Začínáme mapově náročným úsekem po pěšince se žlutou značkou. Nenechávám nic náhodě a od počátku jdu do čela. O mapování v takových místech se chci starat sám, mělo by to znamenat plynulejší jízdu s menším rizikem chyby. Za první kontrolou se dostáváme na lesní silničku, kde se zas snaží o rychlejší tempo kluci z SP kola. Z druhé na třetí kontrolu existují dvě různé varianty sjezdu do údolí. Na variantě zprava se včera ztratili Kalinovi, jedeme tedy radši zleva. Ve sjezdu jedu opět vepředu a skoro nekoukám do mapy, ať ostatní nemusí brzdit. Pak následuje první silniční kopec a za další kontrolou první silniční rovina.

Mám pocit, že naše skupinka má ideální složení. Roman Spudil je na tom tento den nejlépe na silnících, kde se stará nejvíc o tempo. Tentokrát určitě víc než Přemek Hošek, který se dnes necítí nejlépe, ale z dvojice SP kola je zas lepším mapařem. Jsem rád, že máme ve skupince Dušana, už jsme spolu odjeli několik závodů a je snad jediným závodníkem, kterému nemám problém přenechat plánování a mapování. I dnes se ho občas ptám na názor, ale nakonec se rozhoduji vždy podle sebe. Honza Kabát sice do mapy moc nekecá, ale je velmi slušný cyklista, který by s udržením ve skupině neměl mít problém a Dušan aspoň nemusí razit. Adélka je jediná holka ve skupině. Nemusí se starat o nic jiného, než aby to nějak ujela. Jenže tempo skupiny není vůbec pomalé a dalších holek, které by ho stíhaly, ve startovním poli moc není. Možná žádná.

Přichází první prudké stoupání, po zelené značce ke kontrole u kapličky. Začínají se tvořit mezery. Nejrychleji stoupají Přemek a Adélka a ani se nesnažím je dotahovat, protože ostatní ztrácejí ještě víc. Nahoře přichází jediná zastávka během závodu a Adélce se teď asi hodí, že kopec vyjela jako první, protože pro ni je zastávka na záchod přeci jen složitější, zvlášť v kalhotách s lacly…

Sedm kontrol na severu máme po hodině a čtyřiceti minutách za sebou a je třeba spočítat, co ještě stihneme. V takovém tempu se mi hodí, že mám vzdálenosti mezi dalšími kontrolami vypsané na papírku v kapse, teď by se to počítalo těžko. Už takhle musím dojíždět díru, která se přede mnou udělala, což stojí vždy dost sil. Ale aspoň vím, že kontroly v kopcích a lesích na západě bychom měli zvládnout všechny, a pak se uvidí.

Začínáme stoupat na nejvyšší bod závodu a jedinou naši osmdesátku, kopec Brno. Na něj už jsem v minulosti vyjel několikrát, jenže vždy z opačné strany. Začíná se pozvolným stoupáním po lesní silničce. „Řekni Romanovi, aby trochu zpomalil“, slyším zezadu od Adélky. Poprvé a naposled během závodu, navíc nevím, jestli nebyl původním žadatelem někdo jiný. O závěrečném stoupání na Brno Přemek tvrdí, že je nejetelné. Ale podle MTBO mapy, do níž jsem koukal před závodem, by měl být OK. Přesvědčit se nenechám a je to dobře – první metry po té cestě jsem sice vyjel jen já, ale pak už byla sjízdná bez problému. V tomto prudkém kopci jsme najednou s Adélkou daleko před ostatními. Kdybychom tu byli se soupeři, čas ujet jim by nastal právě teď, k tomu ale nemáme důvod.  Naopak po sjezdu z Brna si při postupu na další kontrolu dovoluji trochu zneužívat toho, že mně ostatní neujedou, když začnu ztrácet. Trochu zpomalit a plánovat víc v klidu není na škodu.

Do limitu zbývá necelá hodina a začíná poprchávat. Z 20bodové kontroly nad Mýtem se dá jet buď přes 40 bodů skoro přímo do cíle. Nebo si zajet ještě za dálnici pro 50 bodovou kontrolu. Dá se to ale stihnout? Tohle spočítané nemám a teď to už nedopočítám. Je to fakt daleko, ale zas hodně po silnicích. Ale je tam navíc i 20bodová kontrola skoro na cestě, takže i při dojetí do 15 minut po limitu je to výhodnější. Pořád se nemohu rozhodnout. Desítky metrů před námi v dresech vedoucí dvojice tuším Křižáka s Vaškem Husákem, nejlepší muže po prvním dnu. Proti nám mají ale do limitu 6 minut k dobru. Kdo neriskuje, nevyhrává. Moje heslo pro tyto závody, podle něhož se opět rozhoduji. Když zahnou k dálnici, pojedeme za nimi. To už ale řeším jen ve své hlavě. Pojede s námi někdo? Dušan s Honzou už míří do cíle, Roman s Přemkem se naštěstí vydávají za námi. V brutálním slejváku nasazují pekelné tempo a dvojici před námi dojíždíme poměrně rychle.

Po 5 km po silnici zahýbáme do lesa nahoru k padesátce. Táhlý kopec bolí, ale všichni jedeme zhruba stejně rychle. V Kařízku, kde jsem před 13 lety jel svůj první MTBO závod, nám zbývá ještě relativně dost času, jedeme tedy i pro dvacítku. Na nesmyslném postupu v prudkém stoupání na Kařízskou horu začínám ze skupiny lehce odpadat, ale zas jako jediný čtu dobře mapu, takže jsme do háje neodjeli. Za desítky vteřin ušetřené při sjezdu ke kontrole patří dík Mirkovi, který tu včera objevil fikačku. Tady se loučíme s Křižákem a Vaškem, kteří chtějí sebrat ještě jednu kontrolu. Rizikový výjezd z lesa jsme také zvládli, zbytek závodu už bude po silnici, do Zbiroha je to v podstatě po rovině. Střídat Romana na čele skupiny nebyl dobrý nápad. V mírném stoupání ve Zbiroze okolo domu, kde dříve bydleli děda s babičkou, mám pak problém udržet se v háku.

Tři minuty před vypršením limitu odbočujeme ve Zbiroze z hlavní silnice, zbývá už jen závěrečné stoupání. Kilometr s převýšením 90 metrů. Tady už musí každý za svoje. Od začátku má nejvíc sil Adélka, ale brzy se ukazuje, že nemá smysl, aby šlapala naplno. Ostatní mi začínají mírně odjíždět, ale naštěstí trápení trvá jen necelých 6 minut. Do cíle jsme dojeli necelé 3 minuty po limitu. To znamenalo 6 trestných bodů a tedy o 24 bodů víc, než si přivezli Dušan s Honzou. Roman s Přemkem dojeli 10 sekund před námi, mají tedy o 6 bodů méně než my. Jak je to ale ve srovnání se soupeři?

Správně tuším, že vyčtení čipu je jen formalitou, jdeme o 90 bodů do vedení. Favorizovaní Rakušané jsou již v cíli, etapa jim nevyšla a končí až pod stupni vítězů, kam padají po dojezdu sobotních vítězů z Pardubic, kteří náš náskok před druhou dvojicí snižují na 72 bodů. Podobně jasně vyhráli naposledy Mirek s Markétou před 5 lety. Výsledky ukazují, že postup jsme skutečně zvolili optimální – nedělní etapu jsme jako první mixová dvojice v historii vyhráli i v absolutním pořadí. Kamarádi z SP KOLO dosáhli druhého největšího bodového zisku a třetí nejlepší byli Dušan s Honzou. Ti se díky tomu posunuli na druhé místo mezi veterány, Romanovi s Přemkem chybělo v mužských dvojicích ze 4. místa na bednu pár bodů. Vítězní muži, lyžaři z Karlových Varů, byli pak jedinou dvojicí, která nás v součtu o 6 bodů porazila, takhle vysoko a blízko absolutního vítězství taky nikdy žádný mix nebyl.

I v týmové soutěži, kdy to po sobotě vypadalo zdánlivě beznadějně, se nakonec podařilo Ekonomu zvítězit, už počtvrté v historii. Kromě našeho úžasného výsledku a bodů Kalinových za 9. místo v mixech a počítal ještě výsledek Lybara s jeho spolujezdkyní z cyklistického oddílu Tryskomyší, kteří po pokažené sobotě dojeli v nedělní etapě druzí a tím se posunuli na 6. místo ve veteránských mixech. Na vítězství by ale stačilo i počítat body Míši s Alčou za 6. místo mezi ženami, nebo Dušana s Honzou.

Z vítězství mám obrovskou radost, na nedělní etapu si vždycky rád vzpomenu. Vymyslet optimální postup a na trati neudělat jedinou chybu, navíc v takové rychlosti – závod, kdy vyjde úplně všechno, se může podařit třeba jen jednou za život. A slovo „naposledy“ v názvu článku? Ne, sportovní kariéru ještě končit nebudu. Ale slibuju, že o Bike adventure je to do ročenky už poslední článek.